Překvapení v Tokiu

Vystoupím z metra a vyjdu napovrch, kde se rozhlédnu. Máma říkala, že se nemůžu ztratit. Prý když vyjdu nahoru, tak vpravo uvidím poštu, a když kolem ní půjdu tak se dostanu rovnou domů. Je tu jediný drobný problém, žádnou poštu nevidím! Co mám dělat? Prý Tokio je malé město. Tomu tak věřím, zvlášť když je na prvním žebříčku mezi největšími městy. Povzdechnu si a začnu lítat a hledat poštu. Japonsky umím výborně, taky aby ne, když jsem rodilý Japonec, ale nikdo ulici, kterou potřebuji, nezná.

Nevím si rady, ale mám hlad, u stánku si koupím dva rýžové knedlíky a sednu si k lavičce. Asi bude nejlepší, když se zeptám na policii. Dojím knedlík a znovu se s povzdechem zvednu.

"Tadao, co ty tady děláš, to bydlíš tady?" ozve se za mnou veselí hlas, vzhledem k tomu, to je moje jméno se otočím. Za mnou stojí kluk ve stejném věku. Někde jsem ho už viděl, teprve po chvíli si vzpomenu, že je to můj spolužák. Jméno jsem nepostřehl.

"No…" začnu a zuřivě se snažím vzpomenout na jeho jméno.

"Osamu Tarashi," pomůže mi s úsměvem. Zrudnu hanbou.

"Omlouvám se," ukloním se mu, což je tady slušnost.

"To nic, těch jmen byla hromada. Nevěděl jsem, že tady bydlíš," přejde moje společenské klopýtnutí.

"No vlastně bydlím na Třídě sakur, nevíš kde to je?"zeptám se ho zvědavě. Jeho úsměv se rozšíří a jeho oči naberou lítostivou podobu, ne moc.

"Neříkej mi, že jsem nasedl do špatného metra!" zděsím se.

"Nesedl, jen jsi přejel pět stanic, měl jsi vysednout na Nishi-Waseda ne v Shibuye," opoví mi. Do mě jako by uhodil hrom. Taková ostuda se může stát jen mě a navíc nevím, kde najdu metro. Osamu najednou zazvoní telefon a on ho zvedne. Volá mu nějaká holka?

>Ne mami nic se nestalo, jen jsem se zdržel< promluví do telefonu. Zrudnu a prudce k němu otočím zády.

>Ano mami vím. Přijdu, co nejdřív jen doprovodím kamaráda domů, ztratil se, nebydlí tu dlouho< zaslechnu jeho hlas v telefonu. Za chvíli jsem rudý až za ušima.

>Dobře mami zatím ahoj< zaslechnu Osamu a pípnutí vypínaného telefonu.

"To je dobré, jen mi řekni, kde mám vysednout a…" začnu. Rozhodně nebudu předstírat, že jsem nic neslyšel.

"… a ztratíš se někde jinde. Pro mě to zase takový problém není," usměje se a popadne mě za ruku. Mnou projede elektrický proud a jako zkoprněly, se nechám táhnout, nemůžu spustit oči s našich spojených ruk. Tohle byl vždycky můj sen.

A musí se mi splnit hned po tom snu, co se mi zdál v noci. Zdálo se mi, že mě zachrání nový známí se světlými vlasy. Opatrně zvednu oči a setkám se s modrýma očima.

"Máš předplacený lístek?" zeptá se mě Osamu. Kývnu a vytáhnu kartičku s jízdným. Projdeme na stanici metro a za chvíli se vracíme zpátky, tedy aspoň já.

Ve chvíli, kdy nastoupíme, seberu odvahu a podívám se na jeho vlasy. Jsou světlé, světlounce hnědé mírně přecházející do blond.

"máš problém s mými vlasy?" zeptá se Osamu.

"Ne… v žádném případě, jsou tak…" honem se snažím najít odpovídající slovo.

"Evropské? Můj otec byl myslím Angličan nevím to jistě, protože opustil mou matku, když zjistil, že je těhotná. Po něm mám světlé vlasy a modré oči, docela dost se do mě naváželi už v dětství, bylo kvůli tomu hodně rvaček," vysvětlí mi.

"To je mi líto, to s tvou mámou," sklopím pohled.

"Nemusí, je nám líp bez něj. Mámu si vzal jeden vdovec tak mám i dva starší bratry a je nám o hodně líp," usměje se.

"Už jsme tady, vystupujeme," zatahá mě za ruku a vyskočí se mnou z metra. Vyjdeme po schodech nahoru a naschvál se podívám vpravo… no jistě je tam pošta. Povzdechnu si a zamířím k ní, aniž bych tušil, že mého známého táhnu za sebou.

"Trochu zpomal, tvůj dům nám neuteče," zaslechnu ho. V hlase mu zvoní smích. Zahanbeně se zastavím a otočím se k němu.

"Hrozně moc se omlouvám," vyseknu mu poklonu.

"Hlavně se už neomlouvej a pojď," vezme mě znovu za ruku a vede mě dál.

"Ale já už vážně trefím," vyhrknu.

"Jasně že ano," usměje se, ale v očích mu přečtu nevěřícnost. Povzdechnu si. Ještě, že zítra je sobota a nejde se do školy. Stejně hádám, že to hned v pondělí rozkecá a já budu mít z ostudy kabát.

"Jak dlouho bydlíš v Tokiu?" zeptá se mě Osamu.

"Dnes je to druhý den. Táta tu sehnal dobré zaměstnání, stejně jako máma, tak jsme se stěhovali," vysvětlím mu.

"Odkud? Ted jestli se můžu zeptat.

"Z Kjota," odpovím.

"Tam musí být nádherně," usměje se.

"To ano. Ehm, už jsem doma," poznamenám, když se zastavím u jednoho rodinného domku. Tady v Tokiu je takových ulic málo, ale je tu klid a rodiče to mají nedaleko. Naši mě chtěli dát do místní školy, ale umluvil jsem je na školu, do které teď chodím. Je dál, ale je příjemná.

"Tady? Tak to se uvidíme brzy," usměje se Osamu. Rozloučí se a jde na metro. Dívám se za ním dlouho, pak vytáhnu klíče a odemknu. Vevnitř jsou rodiče a s nimi i policie. Krvavě zrudnu hanbou.

"Tadao, kde jsi byl?" vyskočí máma z gauče.

"Mami promiň já jsem si spletl stanice metra a vystoupil jinde. Jeden spolužák mě navedl správně," přiznám.

"Tadao, ke škole to máš dvě stanice," zamračí se na mě máma.

"Já vím, ale když já se začetl," přiznám další hřích s krvácejícím srdcem. Mangy jsou moje prokletí. Doslova.

"Když se váš syn už našel a vše se vysvětlilo, můžeme jít," zvednou se policisté.

"Ano, moc vám děkujeme za pomoc," poděkuje jim máma.

"Nemáte za co, takových to případů nemáme moc, což je škoda," pousměje se policista a odejde i se svým kolegou. Já pak schytám kázání o čtení na veřejných místech, přednášku o bezpečnosti a pozornosti, přednášku o tom jak je důležité mít u sebe telefon a navrch ještě báječnou večeři a tátovy rádoby vtipné poznámky u kterých rudnu hanbou.

Teprve pak můžu odejít do svého pokoje, okoupat se a zavrtat se do peřin. Usnu skoro hned.

Ráno mě probudí randál a pokřikování. Znechuceně si protřu oči a podívám se na budík, který ukazuje půl sedmé. Na sobotu je to strašně brzo, proto vykouknu z okna, co to má znamenat. Do vedlejšího domu se stěhuje rodina. Povzdechnu si, to si to nemohli nechat na jindy? Obličejům nevěnuji moc pozornosti a tak mi unikne známá postava.

"Dobré ráno Tadao, snad jsme tě nevzbudili, jestli ano tak se omlouvám," zavolá na mě někdo ze zdola. Podívám se dolů a překvapeně zamrkám. Je to Osamu. V zápětí si uvědomím, že na sobě mám pyžamo, na kterém jsou žabky, moje oblíbená zvířata, a zrudnu hanbou, jako by to včera nestačilo. Rychle uskočím od okna, které prudce přibouchnu. Teď nebudu moct ani vystrčit nos z domu!

Převléknu se, zahrabu se do půjčených sešitů a opisuji jako o život, tímhle tempem to mám do oběda hotové.

Kručící žaludek mě upozorní na to, že jsem nesnídal a seběhnu dolů, kde mě čeká překvapení v podobě sousedů, kteří přišli na oběd. Máma je nejspíš pozvala.

"Dobrý den," pozdravím s úklonou. Odpoví mi a za chvíli všichni sedíme u stolu s obědem. Já, souhrou náhod vedle Osamu. Jeho blízkost mě totálně rozhodí, že dokonce zapomenu jak se jí hůlkami. Maso jimi doslova drtím a rýže mi z hůlek padá. Cítím se čím dál víc poníženě.

"Osamu je zřejmě rušící element," poznamená bystře jeden z jeho bratrů, když si málem vypíchnu oko. Tak tohle už nesnesu. Položím misku s rýží, položím hůlky, omluvím se a doslova vyběhnu s jídelny, abych se schoval u sebe v pokoji s kručícím žaludkem. Dolů neslezu ani za nic.

"To jsi nemusel Taoro. Nezapomeň, že jsme tu hosté a podobné narážky, jsou nejen nevhodné, ale i urážející," ozve se ostře táta. Taoro zrudne hanbou a omluví se hostitelům. Paní, u které jsme na návštěvě, se zvedne a dá na tác jídlo. Během vteřinky se rozhodnu.

"Jestli dovolíte, odnesu jídlo já, je to naše vina, že je bez oběda," nabídnu se. Paní svolí a já s tácem, podle instrukcí, zaklepu na dveře v patře, odkud slyším tichý vzlykot. Pak už se nenamáhám klepat a rovnou je otevřu, tác položím na stůl a přejdu k vzlykajícímu chlapci. Pro něho to muselo být nevýslovně ponižující. V momentě mám chuť Taora nasekat na kousíčky a nakrmit jím žraloky.

"Omlouvám se na svého bratra, absolutně neví, kdy má držet jazyk v puse," omluvím se. Tadao, překvapeně zvedne hlavu a, pokud je to možné, zrudne ještě víc, ale tentokrát vztekem.

"Omlouvám se, že jsem sem tak vrazil, ale klepal jsem, zřejmě jsi mě neslyšel," omluvím se znovu, tentokrát za své nevhodné chování.

"Co chceš? Pást se na mém ponížení?" zachrčí vzlykavě.

"Donesl jsem ti oběd, neměl bys zůstat hladový," pousměji se a odejdu z pokoje. V zádech cítím jeho pohled. Když se vrátím do jídelny, Taoro vypadá jako by brečel, otec má znechucený výraz, nejspíš ho vypeskoval před hostiteli. Polknu svá slova, nebudu ho ponižovat ještě víc než je, ale aspoň si uvědomí, jak se nevhodně choval a jak asi Tadaovi bylo. Na hostitelích je vidět, že je jim to také nepříjemné. Zřejmě nás už nepozvou.

"Tadao, děkuje za oběd," ukloním se hostitelce a znovu se dám do jídla, je skvělé. Ashodo na mě udělá závistivý obličej a bez poznámek jí. Konečně je po trapném obědě. Nemůžu jinak než hostitelovi poděkovat za pozvání a jeho ženě za skvělý oběd, přidám ještě lichotku, až se radostí začervená.

Otec se jim znovu omluví za scénu a hostitelé vypadají, že na to už zapomněli. Jsem skutečně rád, znamená to, že nás třeba ještě pozvou. Nakonec nám pomůžou i se stěhováním.

S ním zabijeme celý den, že se zmoženě svalím do postele a v tu ránu spím. V neděli se snažím nachytat našeho souseda, ale ten neznámo jak zmizí. Tedy na celý den.

V pondělí ho ráno vidím, jak vychází s taškou do školy. Omluvím se od snídaně a vyběhnu ven.

"Dobré ráno, Tadao," pozdravím souseda, který v tu ránu vypadá, že by se nejraději vytočil na patě a zdrhl. Takhle ráno vyšel nejspíš proto, aby se mi vyhnul. Rychle ho vezmu za ruku a vedu ho pomalu k metru. Mám hlad, ale to nevadí, stačí, když si něco po cestě koupím.

Tadao se nenápadně snaží vyprostit ruku z mé dlaně.

"Ta poznámka na sobotním obědě byla nevhodná, hluboce se za svého bratra omlouvám," podívám se na Tadaa.

Nevím, proč mi na jeho názoru záleží, ale záleží a moc.

"To se mi stává jen, když si blízko," vyhrknu a hned se kousnu do rtů. Zatraceně Tadao, to nemůžeš držet zobák?! Nadám si.

"Tak to máme jen dvě možnosti, buď se jeden druhému budeme vyhýbat, což je vzhledem k tomu, že chodíme do stejné třídy a jsme blízcí sousedé nemožné nebo…" odmlčí se Osamu.

"Nebo…?" zvednu k němu zrak, což je chyba, protože se hned skloní a políbí mě. Jen co se dotkne mých rtů svými teplými, mám pocit, jako by vybuchla zeměkoule, cesta pod námi se rozpadla a navrch se vydrala láva. Připadá mi jako bychom byli sami ve vesmíru. Pak se odtáhne a já zjistím, že místo nohou mám jen dva rosolovité sloupce, které se třesou a nedokážou moji váhu unést. Dokonce se ho musím chytit, abych nespadl na zem.

"Ale my se známe jen tři dny," vyhrknu zděšeně. Nevím, kde se to ve mně vzalo, nikdy jsem si nemyslel, že jsem na kluky!

"Pro někoho jsou tři dny celý život. Miluji tě Tadao," znovu se skloní k mým rtům.

"Miluji tě, Osamu," vypadne z mých rtů, aniž bych k tomu dál pokyn a nechám ho, aby mě políbil. Dočista se kolem nás vytratí čas, kdyby do nás nešťouchli Osamovi bratři, bůh ví, kde bychom skončili místo školy. Do třídy vejdeme jako pár.

Tohle bylo vážně Tokijské překvapení na celý život!