Shaolin

Z letadla vyjdu do slunečného dne. Dojdu ke kanceláři přepravy, kde mám nachystané zavazadla včetně tašky se zbraněmi, otevřu ji a pečlivě přezkoumám zbraně. Nic nechybí.

Po shaolinském způsobu vřele poděkuji a vyrazím do ulic. Rozhrkaným autobusem dojedu do pohorské oblasti, kde se nachází, myslím, že poslední, šaolinský chrám. Autobus zastaví a vyjdu z autobusu. Hodím si tašky přes rameno a vydám se, pro mě tolik známou klikatou uličkou.

Nedokážu zapomenout na ten den před dvěma roky, když jsem na tuhle cestu vkročil poprvé. Až sem se nese bojový křik mnichů, kteří právě cvičí.

Tyhle uličky jsou zrádné, ale jen pro ty kdo je neznají. Cestou mě provází podezřívavé pohledy, ti kteří si na mě vzpomenou, se pousmějí.

Zahnu za poslední roh a přede mnou se vynoří malý plácek, který trochu připomíná náměstíčko. Uprostřed přímo naproti vchodu do kaolinu se tyčí socha draka. Nejednou mi poskytl útočiště před bouří, když jsem čekal, až mě přijmou do shaolinu.

Normálně bych to po dvou hodinách vzdal, ale tenkrát už mi bylo všechno tak jedno, že když mě odmítli, schoulil jsem se pod dračí tlamu a usnul. Pak jsem tam čekal každou minutu skoro čtyři měsíce, než jim povolili nervy a přijali mě.

Pousměji se, když spatřím drobou postavičku, jak se choulí k jedné drakově noze. Další zkouška začátečníka.

Přejdu k dvířkům a zabouchám. Z dveří vykoukne Bo, starý muž, který utekl před lichvou sem do shaolinu. Než se mu to podařilo, tak mu vyřízli jazyk, jen co mě uvidí, rozlije se mu po tváři úsměv a gestem mě pozve dál. Naznačí mi, že mám jít přímo do pracovny Chao-Li. Ukloním se a zamířím tam. Cesta vede kolem cvičiště, kde mladí začátečníci mlátí svýma rukama do kamene a podobně tvrdých předmětů. Je to proto, aby jim ztvrdly kosti a svaly. Všichni začínají takhle, o kousek dál pár učedníků stojí do půlky těla u pánve plné žhavých uhlíků a ponořují tam ruce, aby byly odolnější.

Minu i je a vstoupím do chrámu, po schodech se dostanu do mistrovy pracovny, který tvoří nízký stolek, řada štětců a polštář na sezení. Není tu, tak si sednu před stolek a s pohledem na jednoho z draků se ponořím do vzpomínek.

Z posledních sil se vydrápu nahoru a ztěžka oddychuji. Našel jsem to konečně. Všimnu si čínského draka a hloučku lidí před bránou. Jeden z těch kluků se na mě podívá a usměje se na mě. Zůstanu stát kousek od nich a sleduji bránu, kdy se otevře. Konečně se tak stane a chlapci začnou procházet dovnitř, počkám, až projdou a rozběhnu se k bráně, kde mě zadrží a přímo před nosem mi bránu zavřou. Začnu na ni tlouct, ale ignorují to. Sednu si na schody a přemýšlím, co dělat.

Vrátit se do toho světa nechci, nenávidím to tam, a kdybych chtěl, mohl bych maximálně pěšky. Už nemám žádné peníze. Nebudu lhát, peněz mám dost, ale nechci se vrátit.

Z nebe se začne snášet déšť, rozhlédnu se a nakonec se schoulím u dračí nohy, kde na mě aspoň neprší a unaveně usnu.

Probudí mě surové drcnutí do ramene. Zmateně otevřu oči a rozhlédnu se. Přede mnou stojí mnich a něco čínsky křičí, nerozumím mu.

Zmateně se na něho podívám. Za ním přijde ještě jeden mnich, ale trochu lépe oblečený, část jeho roucha je přehozené přes rameno a chlácholivě položí ruku na rameno tomu přede mnou. Něco mu řekne, mnich se uklidní a o oba odejdou dovnitř. Znovu se schoulím u nohy a usnu.

Probudí mě štěbetání místních obyvatel. Zvykli si na mě a není divu, už jsem i přestal počítat dny, které tu sedím. Občas mi nějaké dítě dá kus chleba s vodou, jinak si mě nevšímají. Dokonce nemám ani hlad. Jako vždy touto dobou se pootevře brána a z ní vyjde Bo a začne zametat, přitom na mě hází udivené pohledy, jako ostatně vždy. Když se nějaké dítě nudilo, přišlo ke mně a začalo mě učit čínštinu, než ho dospělí odehnali, od nich jsem se i dozvěděl jméno onoho mnicha. Bo zajde a opět se rozhostí klid. Zavřu oči, najednou se brána se zaskřípěním otevře, prudce otevřu oči a podívám se na ni, za ní vykukuje Bo a naznačuje, abych šel za ním. Ohlédnu se, jestli nemává na někoho jiného, ale za mnou nikdo není. Děti ze mě mají legraci, až z jejich gest pochopím, že volal mě. Zvednu se a málem se natáhnu, jak jsem si odvykl chůze. Nevzdávám to, vezmu si raneček svých věcí a zamířím k němu, ustoupí, abych mohl projít, a zavede mě do jakési místnosti, kde za nízkým stolem sedí onen mnich, co Boa chlácholil.

Zůstanu stát před ním.

"Proč jsi neodešel, když jsme tě nevzali?" zeptá se mě mnich. Překvapeně zamrkám, když si uvědomím, že mluví čínsky a já mu bez problému rozumím.

"Protože nemám, kam bych jinam šel, nikam nepatřím," odpovím mu zlomeně.

Překvapeně zvedne hlavu.

"Máš rodinu," řekne, neptá se, prostě to ví.

"Rodinu, které překážím," odpovím a otčím se k odchodu, také mě tu nechtějí. Nemám kam jít, ale rozhodně nezůstanu tam, kde nejsem vítán, nějak si už poradím.

"Máš tělo slabocha, ale mysl bojovníka a odhodlání válečníka. Z tvého těla můžu udělat také bojovníka," ozve se klidně, z jeho hlasu jde slyšet úsměv.

"Záleží na tvém odhodlání. Pod tou sochou draka jsi byl bez mála čtyři měsíce i ti nejodhodlanější by to už dávno vzdali. Jestli vydržíš, budeš jeden z nejlepších, ne-li nejlepší," dopoví.

"Jestli nebudu nejlepší, byla cesta sem zbytečná námaha," odpovím tiše. Mnich se zvedne a překvapivě rychle, navzdory svému stáří, si stoupne přede mě a zvedne mi hlavu, aby se podíval do mých prázdných očí. Tělem mi projede takový hnus, že mu srazím ruku a přemístím se na druhý konec místnosti, kde se divoce začnu rozhlížet po únikové cestě.

"Klid tady ti nikdo neublíží. Ještě neznám tvé jméno já jsem Chao-li. Jak se jmenuješ ty?" zeptá se mě.

"Rick," odpovím, když se uklidním.

"Dobře, pojď, zavedu tě k tvým ubikacím. Budeš tam spát s dalšími chlapci," promluví po chvíli mnich.

"Nechci spát s jinými," odseknu tvrdě.

"Pak tu nemáš, co dělat. Tady jsi v chrámu, a buď se budeš řídit pravidly chrámu, nebo můžeš jít, rozmazlence tu nepotřebujeme," postaví se mi tvrdě na odpor.

Nechci spát s ostatními, ale chci se naučit bojovat, abych se mohl bránit. Jinde nemám šanci se to naučit, ne tak dobře. Nakonec poraženě kývnu.

"Dobře, tak pojď se mnou," kývne mnich a vede mě bludištěm chodeb a dvorů. Všude cvičí.

Nakonec dojdeme do jedné místnosti, kde je jedno lůžko volné.

"Toto je tvá postel, tady máš oděv. Převlékni se pak tě zavedu za tvým mistrem," poručí mi pak se postaví bokem a čeká. Nechce se mi převlékat před ním, ale nakonec jinou možnost nemám. Jen co svléknu triko unikne mnichovi překvapený vzdech. Otočím se po něm a podívám se mu do očí. Není v nich falešný soucit nebo lítost, jen nekonečný smutek. Otočí se a opustí pokoj, abych se mohl převléknout. Venku je teplo, ale i tak si vezmu i mikinu, abych minimalizoval možnost dotyků.

Mnich mě mlčky zavede za mým cvičitelem, v momentě se cítím poníženě, když zjistím, že mám začínat mezi šestiletými mrňaty. Vzápětí tu myšlenku zaženu a po jejich vzoru začnu s postoji a údery do tvrdých věcí. Bolí to tedy pekelně, účel tohoto poznám až za několik dní, kdy rány ani necítím.

Po večeři se vrátím do pokoje, který je najednou plný kluků mého věku. Všichni se na mě otočí s přátelskými úsměvy a jeden ke mně přistoupí s nataženou rukou.

"Vítej, jsem Lee," promluví. Polekaně couvnu.

"Snad by ses nás nebál," zasměje se další a praští mě do ramene.

"Nedotýkejte se mě," zaječím až polekaně uskočí.

"Co se tu děje? Ricku, oni tě chtěli jen přivítat, ale jak vidím máš ještě moc energie, pojď se mnou. Tohle není, protože jim nechceš odpovědět, ale proto, že děláš hluk ve večerním klidu, pro začátek si dej sto kliků," ukáže na jedno místo. Přejdu tam a začnu dělat kliky.

"Jestli zastavíš, budu počítat od začátku tak se snaž," napomene mě jeden z mistrů. Dostanu se ke dvaceti, když se zhroutím.

"Znovu a pořádně nebo ti na záda dám kámen, aby sis mě na co stěžovat," zavelí a se málem rozbrečím. Mám ruce úplně hotové, nejsou zvyklé na tolik kliků nehledě na to, že je mám za celý den, kdy jsem bouchal do tvrdých předmětů, bolavé. Celou stovku zvládnu za dvě hodiny, vlastně jich bylo o celých sto dvacet víc.

"Měl bych tě nechat do rána obíhat kolečka za čas, o který jsi mě okradl o spánek, ale dnes mám dobrou náladu tak si běž lehnout," propustí mě a jde do jiné části budovy.

K posteli přijdu naprosto hotový, nemůžu ani pohnout rukama jak mě bolí, stejně se s šílenými obtížemi svléknu a padnu do postele. I když je snad tvrdší než zem, stejně během pár minut usnu, aniž bych si všimnul, že moji nejbližší spolunocležníci mají vyvalené oči a hledí na moje záda a ruce, pokryté jizvami.

"Viděl jsi to Lee?" zeptá se otřeseně Bruce.

"Tohle nejde přehlédnout," odpoví smutně Lee a vstane, aby Ricka přikryl. Přitom si všimne, že jak ruce, tak nohy nesou známky zlomenin. Jen aby se ujistil, podívá se na jeho zápěstí, kde spatří příliš pravidelné a příliš hluboké rány, než, aby šlo o náhodu. Pokusil se zabít a ne jednou.

Dále tu je ten šílený strach z doteků a strach z větší společnosti. Tohle už jednou zažil. Stejně se bála jeho mladší sestra po pom, co ji jedna parta znásilnila, i když se jí všichni snažily pomoct, zabila se. Pro ně to byla strašná tragédie. Když to zjistil jejich nejstarší bratr, tu partu zlikvidoval, ale pro Lin bylo pozdě. Jeho pak odvedl sem, abych se naučil bránit sebe i své sourozence, dosud si myslel, že se to stává jen ženám a dívkám, ale jak vidno i chlapcům.

"Lee, víš, co se mu stalo?" zeptá se Fu.

"Ano, vím, ale je na něm, jestli nám to řekne," ozve se Lee přiškrceně.

"A jak se máme vyvarovat podobným chybám?" zeptá se Liang, v jeho hlase se ozve soucit.

"Nijak, prostě se chovejte, jako by se nic nestalo a hlavně neprojevujte soucit, tím to jen zhoršíte," ozve se po chvíli přemýšlení Lee.

"Znásilnili ho?" zeptá se tiše Bruce.

"Lee sebou trhne a po chvíli kývne.

"To je nemyslitelné. Kluci se nemají jak znásilnit," ozve se zděšeně další kluk.

"Vážně ne? A chceš se mnou spat?" pozvedne obočí Bruce.

"Ty- ty…" začne koktat kluk.

"Jo jsem na kluky a řeknu ti, že to jde, ale neboj, nejdu proti vůli, nejsem zvíře," odfrkne si Bruce.

"Jak to můžou udělat klukovi?" ozve se zničeně Liang.

"Stejně jako devítileté holce," ušklíbne se Lee a neubrání se trpkému tónu v hlase.

"Zvířata jsou všude. Myslíte, že to mistr ví?" zeptá se Fu.

"Určitě, nikdy jsem nezažil, aby něco nevěděl," ušklíbne se Bruce a zavrtá se do peřiny. Ostatní ho napodobí odhodlání černovlasému cizinci pomoct za každou cenu.

Ráno mě probudí kýbl ledové vody, polekaně se posadím.

"Vstávej, všichni jsou na nohách, čeká nás ranní běh umýt a ať jsi do dvou minut u zadní brány," zahřmí hlas mistra.

Vykolébám se z postele a obléknu si kalhoty. Ohlédnu se po mistrovi, ale ten klidně jde pryč. Zarazím se, takové chování jsem nezažil, buď se na mě dívali s lítostí, nebo jako na psychopata.

Vyjdu před pokoj a uvidím, jak se kluci umývají, do půl těla nazí, ve velkých nádrží přírodním mýdlem. Počkám, až se uvolní místo a přistoupím k jedné nádobě, vezmu mýdlo a… zaječím jako by mě brali na nože. Jestli ta voda měla dva stupně tak byla horká.

"To je ledové," křiknu a odskočím od nádoby.

"A co jsi čekal, fajnovko, počkej v zimě a voda bude pokryta ledem," ušklíbne se na mě jeden ze starších žáků. Zůstanu na něho zírat, pak se opatrně přiblížím k nádobě a rychle se opláchnu, navleču na sebe oblečení a utíkám s posledními opozdilci k bráně.

Hned nato běžíme k nejbližší hoře, nejsme ani v půlce cesty a už lapám po dechu, zatímco malá škvrňata, s kterými se učím mezi sebou, ještě brebtají. Co mě dorazí je, že do kopce máme vylézt pozadu a po čtyřech. Jsem všem pro smích, mám, co dělat abych se tam vůbec dostal, nehledě na to, že se párkrát skutálím až dolů zatímco nahoře se královsky baví nad mou nešikovností.

"Jestli tohle budeš dělat pro pomstu nebo pro svou slávu, nikdy se nezlepšíš, ale když to budeš dělat pro někoho kdo je ti blízký, budeš nejlepší," ozve se nade mnou nějaký hlas. Zvednu hlavu, ale místo mistra sedí na kameni Budha. Nechápavě na něho vytřeštím oči a zamrkám, když je znovu otevřu, nikdo tam není.

"K čertu s tebou Jacku, nejsi nic než prach, ale to neznamená, že ti to musí projít," zakleji polohlasně a dám se do dalšího pokusu, jak se dostat nahoru tentokrát to dokážu.

"když jsme tu všichni tak sprintem za mnou," ozve se mistr a rozběhne se druhou stranou dolů a pak smrtelně studeným potokem zpátky do chrámu. Hned potom začne cvičení. A moje ruce dostanou znovu zabrat. Večer jsem tak unavený, že na misku s rýží jen zírám. Nakonec ji třesoucíma rukama sním, přičemž mi to trvá trojnásobnou dobu. Pak se umyji a odvleču se do postele, kde hned zalehnu. Netrvá dlouho a spím. Jedno vysilujícímu tréninku upřít nemohu, zbavil jsem se myšlenek na sebevraždu a dostal chuť žít.