Jack II

A poslední třetinka :)

celkově to mělo deset stran :)

Ráno mě probudí šílený zvonek od dveří.

"Jděte do háje," zavrčím v polospánku. Slyším, že dveře otevřel brácha, tak se nenamáhám ani vstát z postele. Probere mě až mámin nepříčetný hlas. Bože co tu ta čarodějnice otravuje?, ospale vstanu, obléknu si džíny a jdu do obýváku.

"Můžeš už konečně kurva zmlknout!" zaječím na mámu, až nadskočí. No príma, platinový hnus je tu taky.

"Co si to vůbec dovoluješ! Já jsem tvá matka a ty mě budeš poslouchat a říkám, že se oženíš s Marikou!" zaječí na mě. Zuřivě se na ni podívám a pak přejdu k telefonu. Znáte ten pocit, když vaše trpělivost přeteče o tu příslovečnou kapku? Vymačkám trojčíslí našeho domu, zrovna tu linku, která má na starost deportaci nevhodných návštěv a objednám si je do bytu.

"Teď když už jsme se domluvili, tak můžeš zavolat do novin," samolibě. Místo odpovědi zamířím ke dveřím a pustím bezpečnost do bytu. Mlčky ukážu na blondýnu s matkou a během vteřiny jsou zatčeny. Ty dvě jsou v šoku.

"Počkej, až se sem dostanu," začne vyhrožovat máma.

"Díky bohu už tady nebudu. Stěhuji se od tebe dost daleko, abys mi dala pokoj," usadím ji ledově a sleduji, jak je vyvádějí z domu.

"Jdu nevhod?" zeptá se realitní agentka zaraženě. Vede asi šest lidí. Dva jsou páry, dva solo.

"Když mi dáte pět minut tak vhod," pousměji se a zmizím v koupelně.

Erien na mě zavolá, že už jdou a zavřou dveře. Z koupelny vyjdu už upravený a s nevolí zjistím, že všichni kromě jednoho kluka se rozprchli po bytě. Tak si s ním promluvím. Zdá se mi v pohodě a Andreas taky nenamítá naprosto nic. Než se všichni vrátí, mám jasno v tom, kdo tu bude bydlet. Jeden pár se vrátí s nepříčetným nadšením, stejně jako ostatní.

"Rozhodně to bereme, kdy se můžeme nastěhovat?" zeptá se mě nadšeně matrona.

"Nemůžete," odtuším klidně.

"Cože? Vy ten byt přece pronajímáte ne?" zeptá se se zmatkem.

"Ano, ale nikomu z vás, můj podnájemník je Dared Oswen," s klidem ukážu na kluka, který se na mě podívá pořádně překvapeně, ale radostně.

"A to jako proč?" zeptá se nasraně matrona.

"Z jednoho důvodu. Byl zdvořilý a nechoval se jako kobylka, že by se rozprchl po domě, jako vy," sejmu ji.

"No dovolte, snad je jasné, že se musíme porozhlédnout!" brání se matrona.

"Vám by se líbilo, kdyby do vašeho bytu vletělo stádo nezdvořáčků, v momentě kdy byste se upravovala a nezajímalo je, že tam vůbec jste?" pozvednu obočí

"To by bylo krajně nezdvořilé. Někomu takovému bych byt nepronajala," rozhořčí se matrona. Neodpovím a jen povytáhnu obočí. Čekám, až jim to dojde. Trvá to vážně dlouho. Pak zrudne a zamíří s nosem nahoru ke dveřím a zbytek za ní.

"Moc se omlouvám," podívá se na mě realitní agentka.

"Vy za nevychovanost nemůžete," ujistím ji a s klukem podepíšu smlouvu. Pak sedneme do auta a jedeme k mechanikovi.

"Už jsem myslel, že nedorazíš," usměje se na mě Dano vesele.

"Nevypadá to tu jinak?" rozhlídnu se po uklizené opravně. Většinou tu vládne chaos.

"Nejspíš jo, stěhuju se, stejně jako ty," kývne. Pozvednu obočí.

"Někdo na tebe musí dát pozor, André má s tebou plné packy práce a ještě nestíhá," zasměje se.

"Ty ho taky vidíš?" zaúpím. Ten okruh se nějak rozšiřuje.

"Aby ne. Tak to autíčko ukaž," začne se štárat mému drahouškovi pod kapotou.

"V pořádku, schopno," usoudí po pár hodinách, co vymění olej a nějaké součástky.

"No to se mi ulevilo," zasměji se.

"Tak jo, uvidíme se tam," pousměje se a vyhodí mě. S úsměvem nasednu a zajedu na stanici, kde dám seržantovi adresu a jdu balit. Sehnat krabice nebylo nejjednodušší, ale konečně mám všechno, abych se mohl zabalit, a to taky dělám až do večera. André se stará o to, abych nic nezapomněl, výsledkem je nezmenšující se hromada šatstva, knih, blbostí, různých hlášení, která zabalím do krabice a opatřím štítkem se šéfovým jménem, povlečení dek a různých ocenění. Po zralé úvaze zabalím i nádobí, vázy a podobné střepy. První dny se v novém domově musím zabavit ne?

"Tak a hotovo," povzdechnu si. Svému nájemci jsem nechal starší nádobí i příbory, co mi opatřila matinka coby výbavu. Bez mého vědomí samozřejmě. Škoda že neuvidím její ksicht, až tu zazvoní a já budu v tahu!

"Měl by sis jít lehnout," podotkne André, který si hraje se svými oblíbenými kartami.

"Asi jo," souhlasím a jdu se osprchovat. S utíráním se nezdržuji a vrátím se do obýváku. Vezmu jednu deku z krabice a lehnu si na pohovku a za chvilku usnu. Nechce se mi jít do postele, kde nic není. Všechno z postele jsem sundal.

Ráno mě Andreas vzbudí a jen co se obleču, ozve se zvonek, beze spěchu zabalím poslední deku a jdu otevřít.

"Dobré ráno Jacku, doufám, že jste se vyspal, vše sbaleno?" zeptá se můj šéf.

"Jo mám všechno," kývnu a ukážu na krabice.

"Budete nám chybět. Co je tohle?" objeví krabici se svým jménem.

"To jsou hlášení, co vám dlužím," uculím se

"Tohle mi fakt chybět nebude," usoudí s povzdechem a podá mi pověření, moji složku a ještě i povolenku k meziměstské jízdě autem. To bude proklatě skvělá jízda! Zatímco poslíčci berou krabice, vezmu tašku, kterou jsem si zabalil bokem a kde mám pyžamo, čisté oblečení a všechno, co potřebuji na cestu. Ještě svému nájemci ukážu byt, co jsem tu nechal a předám mu klíče s poznámkou, aby si vyměnil vstupní heslo. Já obdržím klíče v krabičce z realitky, od které jsem kupoval dům.

"Zavolej mi, jak jsi dojel, ať nemáme strach. Jestli tě něco kousne, tak se s námi spoj a my tomu domluvíme mačetami," rozloučí se se mnou šéf. Divně se mu lesknou oči, možná horečka, ale proč v tom případě i mě pálí oči?

"Nebojte, ozvu se," stisknu mu ruku. Tašku hodím do kufru a nasednu. Nejlepší bude, když odsud zmizím, dokud ještě vidím na cestu. Do hledače cest zadám adresu a po tom, co si přístroj prověří povolenku, vyjedu. Dojme mě, že jakoby náhodou uvidím na každém kousku bývalé kolegy tak švagrovou, jak mi dávají sbohem. Netrvá ani hodinu a už uháním po cestě, která vede podél moře a je mi skvěle. Náladu mi nemůže zkazit ani matka, která mi za tři dny volá a zuří, že nejsem doma. Právě jsem si dal pauzu v řízení.

"Ne, jsem na cestě," odpovím jí klidně.

"Dobře, tak kdy se vrátíš?" dožaduje se matka informace. Myslí si, že jsem na jedné své služební cestě.

"Ty mi nerozumíš. Do hlavního města se už nevrátím nikdy. Nechal jsem se přeložit a právě jsem na cestě do svého nového domova," vysvětlím jí klidně. Ohromené ticho je mi pořádným zadostiučiněním.

"Proč jsi to udělal?" zaječí máma s panikou v hlase, jakmile si uvědomí, že nežertuji a že už mi nemůže diktovat, co můžu a nemůžu dělat. A hlavně, že už mě nemůže dotlačit do svatby.

"Proč? Abych měl od tebe pokoj. Nedokázala sis uvědomit, že už jsem dospělý a jednám jen sám za sebe. A víš co? Nelituji toho," pousměji se. Ozve se mi oznamovací tón, který mi oznámí, že zavěsila. Neberu to nijak tragicky. Vrátím se do auta, a jakmile se ke mně přidá Andreas, vyrazíme znovu k domovu. Další den k večeru dorazím k cíli své cesty. Zastavím v garáži.

"Vítej doma André," zazubím se a vystoupím. Z kapsy vylovím klíče a poprvé odemknu dveře. Přivítá mě chaos, neboli spousta beden a krabic. Daleko víc, než kolik jsem balil. Na jedné bedně najdu důkaz, kdo je za to zodpovědný. Švagrová. Prý abych neměl málo věcí. No tak to teď určitě nehrozí. Protáhnu se mezi krabicemi a projdu se po domě. V obýváku narazím na ducha kluka, který na mě vážně kouká. Nezdá se být nebezpečný, ale zdání může klamat. Trvá chvilku, než se s ním domluvím a on se vypaří. Takže mám spolubydlícího. V kuchyni není nikde žádné jídlo, tak zajedeme na nákup a udělám lehkou večeři. Po ní uklidím a ustelu si v obýváku. Zítra se pustím do těch krabic.

Ráno mě zastihne pilného jako včelička. Uklízím, skládám, rovnám do skříní. První sen mě vyděsil a pak jsem měl strach usnout. Týkalo se to Korena. Bože, ať se mu nic nestane!

Konečně kalendář doběhne den, kdy mám nastoupit do práce a s úlevou se tam vydám. Je to pěkná velká budova a vevnitř je nádech smíchu a přátelství. Líbí se mi to. Veškeré osazenstvo je namačkáno u přijímacího monitoru, kde probíhá přehled akcí. Dojdu tam v momentě, kdy se z přístroje zaslechnu dva výstřely z pistolí. Každá ráže je jiná. Černovlasý mladík sebou trhne.

"Drewe, slyšíš mě?" vykřikne do mikrofonu. Hlas má podbarvený strachem.

"Tome… mise je splněna," ozve se z reproduktoru příjemný hlas, ze kterého mě zamrazí. Někde jsem ho už slyšel. Než si stačím vzpomenout kd,e z mikrofonu je slyšet pád těla.

"Ježiši, Drewe neděs mě! Slyšíš? Drewe! Drewe… Dre…" to už se z klukova hlasu ozve jen vzlyk.

"Uhni, Dane," odstrčí černovláska blonďák a co nejklidněji nahlásí poslední události. Všichni napjatě čekáme na odezvu.

"Rise, volej rychle zdravotní piloty, Drew to koupil, nejspíš někde u srdce… ten debil si nevzal vestu! Do prdele, já ho zabiju sám…" ani na okamžik mě neoblafnou, z hlasu je jasně cítit panika.

"Rozumím, kapitáne," promluví blonďák a rychle se spojuje se zdravotníky a vrtulníkem. Všichni ostatní berou své kabáty a míří ke dveřím.

"Rise jdi, já to tady obstarám," ozve se zrzek s nohou až po kyčel v sádře. Rise jen kývne a popadne kabát. Neváhám a přidám se k němu.

"A ty jsi doprdele kdo?" zavrčí na mě, když si uvědomí, že běžím s ním, aniž by zvolnil.

"Jsem Jackwer Lendwerts, ten nový," odpovím mu suše.

"Aha, tak sedej," ukáže ke dveřím spolujezdce. S přebíháním stran se nezdržuji, prostě auto přeskočím a rychle nasednu, ani nestačím zavřít dveře a Rise vystřelí jako píchlý sršněm. Zabouchnu dveře v momentu, když se Rise vynoří z parkoviště a v pravém úhlu bez houkačky vyletí na nejrušnější ulici, co jsem kdy viděl. Jen se otočím, abych viděl, jak do sebe narazí tři auta a už jsme za další křižovatkou, kterou proletí navzdory polici na červenou a ještě strážníka málem přejede. Jsem v naprostém šoku.

"Kde jsi kurva dělal řidičák? A hlavně, který cvok to ho vystavil?" zaječím na Riseho.

"Jestli se ti to nelíbí, tak vystup," oznámí mi nevzrušeně, zatímco mu auta uhýbají na další křižovatce. Radši zavřu oči a začnu se modlit, aby nás nezabil, nebo abych mu nepoblil potahy. Nezávisle na pořadí.

Ostře zastaví na jakési louce a vyletí z auta. Udělám to samé a jen ztěží odolám pokušení padnout na kolena a políbit zem pod sebou. Místo toho běžím za ním. Řítí se k jakési zastrčené chalupě, odkud zrovna opatrně zdravotníci vynáší nosítka. Další běží vedle nich a v ruce drží životadárnou tekutinu v sáčku.

"Opovažte se zakopnout nebo cuknout s nosítky, jestli něco z toho uděláte, rozstřílím vás tak, že budete hledat svoje buňky, aby v pekle měli vůbec co přijmout," ječí muž středního věku s poloviční lysinou na hlavě. V roztřesené ruce drží obrovskou zbraň a zoufale kouká na nosítka. Rychle přispěchají další agenti a postaví se tak aby se nosítka nepřevrátili, v opačném případě byli schopni je rychle chytit. Když projdou kolem mě jako by na mě sáhla smrt a sevřela mi srdce, které přestalo bouchat. Na nosítkách leží Koren!!!! Zmrazeně se dívám, jak vrtulník roztáčí vrtule a odlétá…