Neprohraji

Dívám se, jak jde proti mně, nejspíš to myslel vážně. Doufal jsem, že ho ta rána složí, ale nestalo se tak. Chvíli se oťukáváme a pak to začne naostro. Je na první pohled vidět, že dělal bojový sport, a že je v něm dobrý. Až moc.

Tady přestává všechna legrace, prudce vyrazím zaťatou pěstí a snažím se ho udeřit do klíční kosti. Nechci mu ruku zlomit, jen mu ji chci vyřadit. Šikovně moji ruku vykryje a pěst mi vrazí do břicha, ale ani to se mnou nehne. Využiji toho, že je blízko a podrazím mu nohu. K mé smůle má perfektní rovnováhu a za chvíli si to plachtím přes jeho hlavu k zemi.

Rukou se chytnu země a udělám půlobrat, s úmyslem poslat ho k zemi. Šikovně uhne. Zakleji, jestli to tak půjde dál, bude to trvat do aleluja a tolik času nemám.

Začnu víc útočit. Otevřenou dlaní ho uhodím do hrudníku a snažím se mu vyrazit dech. Prohlédne mou snahu a lehce uhne. Tak tady už opravdu přestává legrace, a to myslím vážně. Zrychlím své pohyby na maximum.

Cítím, jak mi sáhne na rameno, a tak se po jeho ruce oženu, uslyším jasné křupnutí a jeho bolestný výkřik. Otočím se, přičemž ho loktem naberu do žeber, ozve se další křupnutí a další výkřik.

Zdravou ruku mu zkroutím za záda a přitisknu k zemi.

"Vzdej se nebo tě zabiju," varuji ho tiše.

"Dobře," povzdechne si, "vyhrál jsi". Jakmile ho pustím, přiběhnou k němu doktoři, kteří ho rychle naloží do sanitky a odváží ho do nemocnice na rentgen.

"Nebylo to trochu kruté?" zeptá se mě Don.

"Jasně jsem mu řekl, že ho nechci. Tenhle souboj navrhl on, ne já," namítnu, zatímco jdu ke své tašce, kde mám i ostatní věci a obléknu si košili.

"Mohl jsi ho trochu šetřit, když ti tenkrát pomohl," prskne Don.

"Jo, ze začátku jsem se snažil, ale nikam to nevedlo. Je po čertech dobrý, bojovali bychom do aleluja," odpovím mu v angličtině, aby nás nikdo neodposlouchával. Tady se sice angličtinu učí, ale britskou, ne americkou, která má trochu jiný dialekt.

Don se po mě divně podívá a mlčky odejde. Tak, konečně to mám z krku. S úsměvem se otočím na Hikara, okamžitě mi zamrzne na rtech. Z jeho výrazu vyčtu děs a strach. Udělám krok k němu, ale on o krok ucouvne.

Povzdechnu si, seberu batoh, který mám s sebou místo školní tašky a zamířím k bráně. Všichni se přede mnou rozestoupí jako moře před Mojžíšem.

Je mi jasné, že tentokrát všichni pochopili, že se mnou nejsou žerty. Jen co dojdu k bráně, začne mi hrát telefon, zvednu ho a v sluchátku se mi ozve ječivý hlas prokurátorky. Vypadá to, že je opravdu naštvaná. Změním směr a jdu přímo za ní.

Její sekretářka už mě zná, takže mě pošle rovnou za ní.

"Dobrý den," strčím hlavu do dveří.

"Sedni si," odsekne a ukáže na křeslo. Tak tohle je moc špatné, mlčky se zabořím do křesla.

"Voláte mně kvůli tomu, co se stalo ve škole?" zeptám se přímo.

Vyjeveně se na mě podívá,

"Co se stalo ve škole?" zaboří do mě naštvaný pohled. Tohle byl krok vedle.

"Ale nic," snažím se z toho vykroutit.

"Richarde Sendrsi," vyjede na mě zuřivě.

Polknu, ještě nikdy mi neřekla celým jménem, a to na mě mohla být naštvaná, jak chtěla.

"Jeden kluk mě vyzval na souboj," kniknu.

"Doufám, že jsi mu neublížil," varuje mě pohledem.

"Moc ne, má jen zlomenou ruku a asi dvě žebra," snažím se ji uklidnit.

Opře se do křesla, chytne si hlavu a mlčí. Když si začínám myslet, že počítá ovečky, promluví neuvěřitelně tiše.

"Jakmile odtud odejdeš, zajdeš do květinářství, koupíš mu květiny a slušně ho požádáš, aby tě nežaloval. Jestli to neuděláš, tak tě za mříže strčím sama, zamknu je na tisíc západů a klíč a všechny jeho duplikáty hodím doprostřed světového oceánů, je ti to jasné?" zaječí na mě poslední větu.

Absolutně se nechystám na námitku, že si za to může sám. Otevírám pusu, abych to řekl, když mě předběhne.

"Sklapni, od tebe chci slyšet jen" ano paní," a "jak si přejete paní," zařve.

"Ano paní," vydoluji ze sebe a začínám být zvědavý, co ji tak vytočilo.

"Fajn, a teď se mi vyjádři k tomuhle. Znáš je?" hodí přede mě silnou složku.

Otevřu složku a hvízdnu. Přede mnou leží devět fotografii kluků a pod nimi jejich další fotky, čtyři z nich mají podřezané žíly na zápěstích. Zbytek šílený děs v očích. Pohled se mi zatvrdí, jak je poznám, hned poté se krutě usměju.

"Jo znám je, to je těch devět, co mě znásilnilo," odpovím s klidem.

"Všimnul sis něčeho?" zeptá se mě.

"Čeho jsem si měl všimnout?" zeptám se.

"Třeba toho, že nikdo z nich neměl genitálie. Pro tvou informaci, našly se u zabitých v žaludku,"oznámí mi tvrdě.

Mám, co dělat, abych udržel kamennou tvář, a pohodlně se opřu o opěradlo křesla. Není divu, že je našli v žaludku, osobně jsem jim je uřezal a donutil spolknout.

"To neměli nic jiného k jídlu?" zeptám se lhostejně.

"Zbytek je v blázinci," pokračuje dál.

"Ať si to užijí," popřeji jim.

"Všichni do jednoho opakuji jedno jméno, Rick Sendrs," popřeje mi další informaci.

"Zajímavé, oni se mi tenkrát nepředstavili," opáčím klidně.

"Kde jsi byl před tři čtvrtě rokem?" nakloní se nad desku stolu.

"V Shaolinském chrámu. Mistr chrámu, Chao-li vám to potvrdí," odpovím klidně. Nemusí vědět, že jsem se odtamtud na týden vypařil.

"Už se stalo," odpoví mi.

"Ale stejně si nedokážu pomoct podezřením, že je to tvoje práce. Od čeho jsou zákony?" zaječí na mě.

"Aby je zkorumpovaní úředníci porušovali. Udal jsem toho hlavního, toho kdo to umožnil a myslíte, že to k něčemu vedlo? Ne! Protože je jeho tatíček senátor, tak z toho vyšel s čistým štítem, zatímco já jako lhář. Dokonce jsem si ty zlomeniny udělal sám a ostatní si vymyslel," zaječím na ni zpátky.

Zůstane na mě zírat.

"Dobře, teď se tě zeptám na otázku, jejíž odpověď zůstane mezi námi. Udělal jsi to?" zeptá se mě tiše a vypne pásku.

Zaváhám, můžu ji věřit? Nakonec všechno vsadím na jednu kartu.

"Jo, s největší radostí," odpovím jí klidně. S kývnutím si sedne do křesla, zmáčkne mazání a celou pásku vymaže.

"Štěnice tu nemám. I kdyby tady náhodou byly, tak byl zapnutý rušič, dělej jako že nic," mrkne na mě.

Usadím se do křesla a přemýšlím, co to mělo znamenat. Otevřou se dveře, a dovnitř stoupí jeden z amerických tajných agentů.

"Nazdar Ricku, dlouho jsme se neviděli," usměje se na mě. Úsměv mu zmizí ze rtů v okamžiku, kdy zapne maličký přehrávač, ze kterého se ale nic neozve. Podívá se na prokurátorku.

"Asi jsem to zapomněla zapnout,"podotkne s naprostým klidem.

"Rick je obviněn ze závažných zločinů," procedí skrz zuby.

"Pro vás je to pan Sendrs. Navíc je občanem Japonské země. Máte proti němu nějaký důkaz?" zeptá se s milým úsměvem. Utekl bych před ním.

"Dobře víte, že ne, proto jsme vás požádali…" drtí slova mezi zuby vládní agent.

"Nejsem povinna vaše požadavky akceptovat. Nemáme s vámi žádnou smlouvu týkající se zločinců, tudíž jestli chcete, abych vám pomohla, vyžádejte si soudní příkaz," ušklíbne se na něho.

"Dobře víte, že nám ho nedají," odsekne agent.

"Přesně tak, sbohem," rozšíří úsměv prokurátorka.

Agent se otočí na patě a třískne za sebou dveřmi, vzápětí se vrátí pro složku ležící na stole. Potom se třísknutí opakuje.

Okamžitě po tom, co agent odejde, vytáhne prokurátorka jinou složku, kterou zapálí, hodí do železného koše a strčí na skrytý balkon.

Překvapeně pozvednu obočí a přemýšlím, o kterou jde."Tahle složka byla o tom provinění, tu s těmi sebevraždami si odnesl," odpoví na můj pohled.

"Teď plav a nezapomeň, co máš udělat jasné?" zavrčí na mě.

Radši se moc nehádám, tak už radši vystřelím. Je fajn, ale jakmile mluví takhle, je nejlepší ji poslechnout. Seberu batoh a vyletím ze dveří. Dole potkám agenta, který vypadá, že by mi nejradši zakroutil krkem. Zabouchnu mu vchodové dveře přímo před nosem a úplně klidně kolem něj projdu. Když se otočím, tak vidím, jak zuřivě mačká zvonek.

Loudám se městem, přičemž koukám, kde bych se zašil. Jsem si absolutně jistý, že máma ví jak o souboji, tak o tom, že mi volala prokurátorka. Nevím, jak bych se zabavil, až když narazím na stánek s květinami, něco mě hned napadne. Popadnu první kytici růží, která mi padne do ruky, zaplatím za ní a pak zamířím přímo do nemocnice.

Projdu recepcí a dorazím na lůžkovou část. Chvíli bloudím, než najdu ten správný pokoj a vrazím dovnitř.

"Ahoj, tebe jsem tu nečekal," ozve se z postele u okna. Otočím se tam a vidím Niboriho se zářícím úsměvem. Mám chuť mu ho smazat pěstí.

"Já sebe taky ne," odseknu, když mu hodím kytici na hlavu. Zdravou rukou ji zvedne a přivoní ke květům.

"Jak víš, že mám lososové nejraději," usměje se na mě rozzářeně. Hned požádá sestru o vázu s vodou, kam kytku zastrčí. Zaskřípu zuby, kdybych tohle věděl, tak mu vezmu černé růže nebo radši bodláčí.

"Přišel jsi mě navštívit?" podívá se na mě s úsměvem.

"Ještě to tak, posílá mě prokurátorka. Jdu se zeptat, jestli mě nebudeš žalovat a přitom zabíjím čas," odseknu nakvašeně.

"Můžeš ji uklidnit, žalovat tě nehodlám," ujistí mě.

"Jestli tě to ta zajímá…" začne.

"Ne, nezajímá," odseknu, ale jako bych to říkal hluchému.

"…mám zlomenu ruku, dvě žebra a třetí trochu naštípnuté, asi můžu být rád, že jsi neměl vražednou náladu. Za tři dny mě pustí, pak k nám přijdeš na oběd, táta tě pozval," pokračuje nerušeně.

"Nikam s tebou na oběd nepůjdu, zvlášť ne k vám. To radši skočím do mlýnku na maso," zavrčím mu do obličeje.

"Nebude tě to bolet?"zeptá se zvědavě. Zběsile se rozhlédnu, po něčem, co bych mu mohl hodit na hlavu a ublížit mu. Moje už tak špatná nálada se ještě zhorší, zvlášť když zjistím, že je mi v jeho blízkosti vlastně dobře.

Napřáhnu k němu ruku s náramkem.

"Okamžitě mi ho sundej," přikážu mu.

"Ne," odpoví mi jedním slovem.

"Vyhrál jsem válku, tak mi to hned sundej," skloním se k němu. Využije toho a dá mi pusu, kterou mu hned oplatím mlaskavou fackou.

"Sundej to!" zaječím na něho.

"Ne, vyhrál jsi bitvu, ne však válku. Znovu tě vyzvu a budu tě vyzívat tak dlouho, dokud neprohraješ nebo se nevzdáš," odpoví mi klidně.

Před očima vidím rudé peklo.

"To spíš ze Sahary bude moře, než já se vzdám," zaječím.

"I to se může stát, doufám, že umíš plavat," poznamená.

Má cenu se s ním dohadovat? Nemá! Popadnu batoh a vyřítím se ze dveří.

"Kdo teď vyhrál bitvu?" nese se za mnou jeho otázka.

Místo odpovědi třísknu dveřmi, až se to rozlehne po chodbě. Pár sestřiček se na mě zamračí. Nevšímám si jich, raději jdu rychle k východu. Ve dveřích se srazím s Niboriho rodiči. Podle japonských zvyklostí je pozdravím úklonou. Přece jen nemůžou za to, že mají tak děsivého syna.

Oplatí mi úklonu a já v horkém poledním slunci zamířím domů.

Nikdo doma ještě není, jak poznám podle plné schránky. Když ji vyberu, začnu se poštou probírat. Narazím na dopis napsaný v čínštině. Hned ho otevřu a pohledem přejedu pár řádků.

Píše mi mistr, jestli jsem dostal jeho předešlý dopis. Zamračím se, o žádném nevím. Začnu vzpomínat a zjistím, že schránku vždy vybírala máma. Se sevřenými rty zamířím do bytu. Tašku hodím do pokoje, zatímco ostatní dopisy na obvyklé místo v předsíni.

Bylo mi divné, že jednu skříňku zamykala, u nás se tohle nedělalo. S bušícím srdcem začnu prohledávat obývák, a když klíč najdu, hned vyzkouším, jestli pasuje do zámku.

Pasuje.

Malý okamžik po tom, co otevřu skříňku, se na mě vysype kupa dopisů. Zběžně je prolistuji a zjistím, že všechny jsou od mých přátel z shaolinu.

Tohle mě zamrzí, myslel jsem, že mi máma věří. Najdu tam i silnou obálku od mistra Chao-li. Hned ji otevřu a přečtu si obsah.

Žádá mě, abych se k nim připojil při velkém zápasnickém turnaji, který se má konat za dva měsíce, tedy už za měsíc a půl.

Jde o zápas kumité, nejslavnější zápas všech dob. Je bezkonkurenční svoji důležitostí a brutalitou. Šaolinští mniši v ní bojují o cenu zvanou zlatý drak. Zároveň jde i o největší ohodnocení šampiona.

Kurto má ještě jedno odvětví, ale to se nás netýká tenhle zápas je pouze mezi Shaolinskými chrámy. Jak se dočtu z dopisu, bude o titul bojovat ještě jeden bojovník, který z shaolinu nepochází. Mám bojovat proti němu.

"Ricku, už jsi doma? Můžeš mi říct…" zarazí se mezi dveřmi, kde mě strnule pozoruje.

Pomalu se postavím, dopisy které mi zatajila pevně svírajíc v ruce.

"Můžeš mi to vysvětlit?" zeptám se jí klidně. Možná až moc klidně.

"Bála jsem se, že bys odjel zpátky, kdyby tě zavolali na zápas," odpoví mi tiše.

"Ano na zápas mě zvou. A pojedu, ale jen z důvodů, že jim to dlužím. Tenkrát mě z toho nevytáhli ani ti tvoji speciální psychiatři, ani nikdo jiný. Jim se to podařilo. Donutili mě žít a uvědomit si, že nic není bez nadějné. To oni mě zachránili, ne vy. Moc jsi mě zklamala mami," promluvím tiše a protáhnu se do pokoje, kde si sbalím věci. Zbraně, které jsem si ze skrýše vytáhl pouhý den předtím, vyvezu ze země stejně, jako když jsem je přivezl do ní, pod ochrannou značkou shaolinu. Zjistil jsem, že i tady si jich váží.

"Ricku nejezdi," žadoní máma ve dveřích.

"Musím, Niborimu neříkejte, kam jsem jel, ale jestli vy budete chtít, přijeďte na zápas kumite," usměji se na ni v naději.

Máma zmizí v bytě a za chvíli se vrátí zpátky.

"Tušila jsem, že ty dopisy jednou najdeš a že tě tady neudržím, tak na sebe alespoň dávej pozor," podá mi dvě obálky.

"V první obálce je letenka a v té druhé povolení na přepravu zbraní. "Vrať se mi v pořádku," obejme mě.

"Díky mami, ani nevíš, jak moc si toho cením," oplatím jí obětí a přehodím si tašky přes rameno.

"Jede ti to za půl hodiny, dole čeká taxi," naposledy mě políbí a já vyběhnu ze dveří. Na schodech minu bráchu, který se za mnou otočí.

Jen za ním křiknu ahoj a nasednu do taxi, které dole čeká. Jakmile mu udám místo, kam má jet, vyrazíme. Letadlo chytnu jen tak, tak. Díky povolení nemám ani s přepravou zbraní žádné problémy.

Než se naděju, tak za pár hodin přistávám v Číně.