Mezi dvěma

Sedím v šatně na okně a koukám se ven. Čekám na čtveřici vítečníku, se kterými mám schůzku. Zdrhnout se neodvažuji.

"To nejdeš domů nebo co?" stoupne si ke mně Don.

"Ne," odpovím a dál se dívám z okna.

"Tak to tedy jdeš," zavrčí a chytne mě za ruku. Bohužel jsem to nečekal a reflexní obrana ho odhodí na skříňky a vyrazí dech.

Seskočím z okna a přiběhnu k němu.

"Promiň, jsi v pořádku?" natáhnu k němu ruku.

"Nedotýkej se mě, jasné?" vyhrkne Don.

"Promiň, byl to reflex," omluvím se mu znovu.

"U tebe je to furt reflex. Jednou někoho jen tak z reflexu zabiješ a doufám, že to nebudu já. Bůh ví, jestli se ti to vůbec stalo," setře mě nenávistně.

Jeho slova mě opravdu bolí, ale víc mě bolí nenávist v jeho hlase.

Mlčky se zvednu a znovu si sednu na okno.

"Říkám ti, že jdeš se mnou," zaječí na mě Don.

"Nemůžu, ředitel říkal, že…" začnu mu vysvětlovat.

"Jsi po škole, že. Měl tě vyhodit, ne tě nechávat po škole. Do kdy tu jsi?" zeptá se mě chladně.

"Nevím," zabručím.

"Nemám celý den na to, abych tě hlídal! Mám rande," zaječí na mě.

"Nemusíš mě hlídat, domů trefím i bez tebe a tvých blbých připomínek," odseknu mu ledově.

Don se na mě chvíli dívá, pak se sebere a jde.

"Tohle bylo nepříjemné. Vážně jste bratři?"ozve se jeden ze čtveřice a kouká se za Donem. Zrovna se objevili v chodbě, když na mě bratr křičel.

"Jo a je na holky," upozorním ho.

"Škoda, ale vše se dá změnit. Jinak jsem Asigo, tvůj budoucí švagr," představí se mi a já mlčky vyvalím oči.

"Je to kecal, jsem Daisuke," představí se další. Pak řeknou svá jména ještě Minoru a Kai. Oznámí mi, že jejich kapitán Osamu je na výletě.

"Aha takže Hikaruv bratr je náš vedoucí, no super," povzdechnu si. Všem čtyřem vyletí obočí vzhůru.

"Jak víš, že Osamu je bratr Hikara?" zeptá se Asigo.

"No tři lidé se těžko nacházejí na jednom školním výletě a mají stejná jména," ucedím pobaveně.

"To mě nenapadlo, ale díky za vysvětlení. Začneme s pravidly?" zajiskří Asigovi v očích.

Než někdo z nás zareaguje, ozve se vyděšený výkřik z druhého patra. Vyskočím a vyřítím se nahoru. Rozrazím dveře od záchodů, odkud jsem slyšel vzlykání a slepí zuřivostí zaútočím na pět borců, co drží nějakou dívku.

"Hej, hej to už stačí," popadnou mě dvoje ruce a odtáhnou mě od útočníků.

"Jak vidíte, náš kámoš tohle zrovna rád nevidí, takže bych vám doporučoval natáhnout si kalhoty a následovat mě," ozve se ledově Minoru.

"Hele tohle bylo napadení. Není ani…" sklapne, když vytáhnu červený rukávník a nasadím si to.

"Máte dvě vteřiny, pak jdete takhle," podívám se na ně pohledem vraha. Hned poslechnou a vyjdou před námi.

Na chodbě se jeden pokusí o útěk, ale Asigo s tím počítal a rychle ho švihnul proti zdi, tak dostali rozum i všichni ostatní.

Naženeme je do ředitelny a opřeme se o dveře. Ředitel je přelétne pohledem a podívá se na Asiga.

"Obvinění?" zeptá se klidně.

" Pokus o znásilnění Yukiko Azuno," odpoví klidně Asigo.

"Aha, kdo je tak pomačkal?" zeptá se ředitel.

"Nedávali pozor na zeď a omylem do ní narazily," odtuší klidně Minoru a nenápadně kopne jednoho z útočníků, aby držel hubu.

"Kde je Yukiko?" zeptá se ředitel.

"Kai ji odvedl na ošetřovnu je v šoku a asi ji pořezali, tekla jí krev," hlásí Daisuke.

Ředitel zvedne telefon a někam zavolá. Podle tónu odhadnu, že na policii. Jeden z viníků se vyděsí a vytáhne pistol. Rychle ho zpacifikuji a nechtě mu při tom polámu tři prsty.

"Policie tu bude hned, nechte vše jak je," řekne s klidem ředitel. Pak vstane a vytáhne pět složek se jmény. Hned pochopím, že to jsou ti, co stojí před námi.

Ozve se zaklepání a dovnitř vejde Kai s Yukiko.

"Je to zlé?" zeptá se ředitel.

"Povrchové," zavrtí hlavou Kai.

Po nich přijdou policisté a začnou s vyšetřováním. Klukovi, který měl zbraň rovnou nasadí pouta. U dvou kluků najdou nože.

"Tohle jsem našel na záchodě," podá Minoru policistovi nůž, na kterém jsou stopy krve.

"Odvedeme je na stanici. Potřebujeme, abyste šli s námi a podali výpověď,"přejede po nás policista pohledem.

Kývneme.

"To nebude třeba, všechno jste slyšely, když vám nebude něco jasné, přijďte," zasáhne ředitel. Policisté se na sebe podívají a po chvíli přikývnou a odvedou je.

"Dobrá práce, ještě prohlédněte školu a můžete jít domů. Už jste mu řekli pravidla?" zeptá se ředitel.

"Nestihli jsme to, řekneme mu je při pochůzce," ozve se Asigo.

"Dobře Yukiku tu nechte, zavolám jejímu bratrovi ať si pro ni přijde," natáhne se znovu pro telefon.

Kývneme a vytratíme se.

Loudám se co nejpomaleji domů, nemám ani pomyšlení na trénink, stejně jako na pozvaný čaj, kam mě zval Minoru. A domů se mi taky nechce. Konečně dorazíme k bytovému komplexu a já otevřu vchodové dveře. Do patnáctého patra vyběhnu, abych si trochu vynahradil zmeškaný trénink. Odemknu dveře a zarazí mě steny, které se ozývají z Donova pokoje. Pak pokrčím rameny. Je to jeho věc s kým spí a zavřu se v pokoji.

Bleskově si udělám úlohy a vezmu knihu a bojových umění. Když dostanu hlad, zajdu do kuchyně a překvapeně zůstanu stát ve dveřích.

"Kdybyste uhnuli, měl bych víc prostoru," zavrčím.

Don doslova odstřelí od kluka, se kterým se líbal.

"Co tu kurva děláš, kreténe?" vyjede na mě.

"Bydlím tu, demente," odseknu a začnu si chystat jídlo.

"Tak to je tvůj bratříček?" zeptá se kluk a rukou mi přejede přes zadek. Moje obrana na sebe nedá dlouho čekat. Než se ten kluk vzpamatuje, zkroutím mu ruku a on přistává ve skleněné výplni dveří a po tváři mu stéká krev.

"Měl by sis dát pozor, živím se krví," olíznu imaginární krev na noži, který držím v ruce. Kluk vystřelí z bytu jako by mu hořelo za patami.

"Ty hajzle, co když mě nechá?" zařve na mě Don.

"Tak jsi ze sebe udělal děvku," odpovím mu klidně a jdu zavolat sklenáře, zatímco zamlklý Don uklízí střepy.

Mama hned pozná, že se něco stalo a podrobí nás křížovému výslechu. Mlčíme jako zařezaní. Nepomůžou prosby, pohrůžky nic. Nakonec to vzdá propustí nás do našich pokojů.

Hodně pozdě v noci uslyším skrz zdi Donův pláč. Svého bratříčka lituji, moje předpověď se potvrdila. Don by se měl naučit, že něco jako láska neexistuje. Je to jen chtíč schovávající se za lichotivá slůvka.

Další den se stanu svědkem strašné scény.

"Jsi laciná kurva, Done," hodí mému bratrovy do tváře ten, s kterým jsem ho nachytal včera. V momentě se mi zpění krev, ale ani se nepohnu. Vím, že Don se s tím musí poprat sám. Nutno říct, že se k tomu postavil skvěle.

"Kurva? No ty máš co říkat, když ses vyspal s celou školou a ještě dobrovolně. Jestli jsi za to nebral prachy, tak jsi zřejmě níž než já. To bych to s tebou chytnul," odvětí pohrdavě Don a projde kolem něj se vztyčenou hlavou.

Milý kluk je rázem středem posměchu a hory nabídek a nejedna zní takto: "Zadarmo? To bych si dal říct i pětkrát denně kdy si to spolu rozdáme?" zní ze všech stran a kluk, jehož jméno jsem se nedozvěděl, rudý až za ušima, hledá, kde nechal tesař díru.

Za tohle by si Don zasloužil aplaus. Je statečnější než já. Do školy bych nepáchnul ani s pytlem na hlavě a úplatkem miliardy za minutu.

Vydám se ho hledat a najdu ho, jak se krčí za kabinkami na záchodě a pláče. Mlčky mu podám kapesník a stoupnu si vedle něho.

"Jsem hrozný blbec, co?" fňukne Don.

"To jsme všichni. Netušil jsem, že jsi na kluky," ozvu se.

"To máme z matčiny strany. Každý z jejího klanu je na kluky, ať je to kluk nebo holka," fňukne Don.

"Proboha, jak její klan dokázal přežít?!" zděsím se a Dona tím rozesměji.

"Rodilo se hodně holek," odpoví Don a já se musím zasmát.

"Už dlouho jsem neslyšel tvůj smích. Zní krásně," zasní se Don.

"Proboha, hlavně neříkej, že se ti líbím," zděsím se ještě víc.

"Pravdu?" zeptá se mě. S polknutím kývnu.

"Líbíš, jsem na tmavovlasé kluky, ale pro mě jsi moc nebezpečný," odpoví Don s úsměvem a já sebou kecnu na zem s infarktovým stavem.

"Tak se mnou nepočítej," řeknu pomalu a jasně.

"Nepočítám. Moc se omlouvám, za to co jsem ti včera řekl, nemyslel jsem to tak," sklopí hlavu.

"Tys něco říkal? Zajímavé já si na nic nevzpomínám," vyvalím hraně oči.

"Díky," usměje se na mě Don.

"Proč jsi byl včera po škole?" zeptá se zvědavě. Vykouknu, jestli tam nikdo není a vytáhnu rukávník s cejchem odboru. Don na to vyvalí oči a otevře pusu.

"Ty bájo, mezi ně se nikdo nedokáže dostat, jsou skvělí," rozzáří se mu očka.

"Jsou to rváči jako já," pokrčím rameny.

"Kdepak, tohle je elita školy, patří mezi nejlepší z nejlepších. Mít tuhle pásku znamená patřit mezi ty nejvyšší," odporuje mi bratr.

"Tohle až se dozví ostatní…" začne tát Don.

"Budeš čichat ke kytkám ze spodu. Jestli se tohle proflákne tak tě hodím jako předkrm piranim," přeruším ho.

"Dobře, nikomu to neřeknu, ale proč," podívá se na mě smutně.

"Zničila by se mi imič rváče," odpovím a Don se rozesměje.

"Tak jdeme ne?" hodím hlavou ke dveřím. Don kývne a vyjdeme ze záchodů. Chodby jsou prázdné a tak se rozběhneme ke svým třídám.

Do třídy vletím bez klepání.

"A tady máme Ricka Sendrse, kdepak jste se toulal?" zavrčí na mě učitel. Zrovna tenhle mě moc v lásce nemá.

"Na druhém konci galaxie," odseknu a jdu se posadit. Ty sympatie jsou vzájemné.

Učitel rozdá písemky a já se podívám na výsledek, nezdají se mi hned tri věci. Známka, matika mi jde, mám ji ze všech předmětů nejraději. Písmo, je jiné než obvykle píšu a jméno je přelepené.

"Pane učiteli, tohle není má písemka," stoupnu.

"Je tam tvé jméno nebo jsi slepý?" utrhne se na mě učitel.

"Ale není to mé písmo, však se ukáže na čí straně je pravda," vezmu písemku, sešit a vystřelím ze třídy, aniž bych dbal na učitele, který se žene za mnou, jsem o hodně rychlejší a tak než doběhne do ředitelny za mnou, stačím vše vysvětlit řediteli.

"Můžete mi to vysvětlit?" zeptá se učitele.

"No… já… ten kluk si vymýšlí!" najde slova učitel.

"To se teprve uvidí," odejde do třídy a sebere písemky.

Další den se nechám přezkoušet cizím učitelem. Samozřejmě mám všechno bez chybičky. Ředitel si nechá zavolat učitele a po důkladném rozhovoru ho propustí.

Aféra proletí školou.

"Stejně se divím, že ho nenapadlo, že to praskne," ozve se jeden spolužák. S tím souhlasím.

" Nezapomínej, že všichni z něho měli vítr a písemky hned sebral, takže pokud to někdo nahlásil tak neměl důkaz. Hned všechno vyhazoval," oponuje druhý.

Na to ten druhý nemá co říct a debata utichne.

Druhý den přijde nový učitel a hned si zjedná respekt. Tedy hlavně u mě. Je vidět, že matiku má rád a rozumí ji, dokáže ji vysvětlit. Je přísný, ale spravedlivý a nestranný.

"Ricku," skočí mi do náruče Hikaru.

"Copak je Světýlko?" obejmu ho. Říkám mu tak, protože Hikaru znamená světlo.

Hikaru se zachichotá a překvapeně se podívá na moje zápěstí, kde je pevně spletený provázek. Nikdy mi nešel odvázat, přetrhnout nebo přeřezat. Místy jsem byl z něj zoufalí, pak jsem si na něj zvyknul.

"Kdo ti uvázal hirboky?" zeptá se mě překvapeně.

"Tohle? Nevím, když mi sundaly sádru, už jsem to měl. Zkoušel jsem se toho zbavit, ale nešlo to," zvednu ruku k očím.

"To se ani nedivím. Traduje se, že hirborky dokáže sundat jen ten, kdo ho uvázal. Nosit ho znamená totéž co v Americe zasnoubeni," zesmutní Hikaru.

Zatřesu hlavou.

"To bych si něco takového musel pamatovat," namítnu a hlavou mi prolétne vzpomínka na ten osudový den a hlas.

,Ne tohle se nesmí stát, ´ zatřepu hlavou.

"Nechtěl jsi mi něco říct?" změním téma.

"Jo. Můj bratr včera přijel a chce tě poznat, mám tě přivést," táhne mě nadšeně na dvůr.

Nechám se táhnout, jsem zvědavý na našeho kapitána.

Když tam dorazíme všude je trochu chaos, jak se snaží všichni vyzvědět, jak bylo na výletě.

"Osamu," zamává na bratra Hikaru a táhne mě k vyššímu a svalnatějšímu klukovi.

"Hikaru, hodně jsi mi chyběl, nezlobili tě?" obejme kluk se smíchem Hikara.

"Ne, musím ti představit toho, kdo mě zachránil, tohle je Rick Sendrs," táhne ho ke mně.

Osamu vzhlédne a podívá se přímo do mých ledových očí.

"Vítej a děkuji," podá mi ruku. Stisknu ji. Vítá mě do jejich klubu a děkuje za záchranu Hikariho.

"Nemáš za co," odvětím lehce.

"Hikaru tak tohle je tvůj přítel?" dobírá si ho. Ikaru znachoví, ale než stačí odpovědět, odpoví mu někdo jiný. Hlas z mých vzpomínek.

"Ne, Rick je můj snoubenec," obejmou mě cizí paže kolem pasu.