Rváč

"Ricku, ne aby ses zase pral. Sem jdeš poprvé, tak na to pamatuj," napomíná mě máma jako malého kluka.

Ušklíbnu se. Moc dobře ví, že, když vypadám jinak, musím si vydobýt své místo. Už dávno nejsem ten kluk, který se nebránil ani, když…

Ne nebudu na to myslet. Ten kluk, který za to nese odpovědnost, byl potrestán a to tak, že na to do smrti nezapomene a jeho kámoši také, tedy jestli přežili. Prohrábnu si své temné vlasy a vykročím sebevědomě ke škole.

Před půl rokem jsme se přistěhovali do Japonska a tohle byla devátá škola, do které mě přijali. Z těch ostatních mě vyhodili, když jsem se bránil šikaně.

Je fakt, že jsem je dost zřídil, dva ještě leželi v nemocnici na aru se zlomeninou obratle, ale aspoň si zapamatuji, co nemají dělat. Šaolinský způsob boje není zrovinka ten nejemnější.

Ti, kteří uměli karate, skončili jen s násobnými zlomeninami. Nejhůř dopadla parta v poslední škole. Měli rozsáhlá vnitřní zranění. Obyčejně se spokojím se zlomeninami, ale ta parta mě chtěla znásilnit. A já jsem přísahal, že už nikoho takhle na sebe nenechám sáhnout a když už jedině jako seme.

Jsem gey a rozhodně to není věc, za kterou se stydím.

Soud, který proběhnul po poslední obraně, byl v můj prospěch, někteří z těch pitomců se mě snažili donutit k sexu tak, že mě dost brutálně svázali, a když jsem pouta přetrhl tak s nožem v horším případě s pistolí v ruce. Vyvázl jsem jen s podmínkou. Ti pitomci si to totiž natáčeli na video a to svědčilo proti nim.

Na soudcovu otázku jestli rozumím podmíněnému trestu, jsem se zeptal, jestli násilnici rozumí slovu ne. Na to mi neodpověděl a nechal to být.

Podívám se na školu. Bude to tu jiné nebo stejné jako všude? Zeptám se sám sebe a vystoupím z auta. Don mě následuje. On si tu už stačil vydobýt místo a někteří ho přátelsky zdraví, o to zvědavější pohledy směřují ke mně.

"Tvůj kluk?" kývne ke mně jeden celkem šikovný kluk.

"Vypadám tak?" podivím se a přeměřím si bratra.

Vysoký, štíhlí, blonďaté vlasy, sestříhané tak, že tvoří dojem vodopádu, mu končí pod rameny.

Já oproti němu temně černé vlasy ostříhané na krátko, rozcuchaný do rošťáckého účesu s prameny ofiny drze mi padající do čela. Tohle nebyl úmysl, jen se mi nechtělo ráno česat.

Vypadáme jako protiklady a tak se i chováme. I když mám černé vlasy stejně jako obyvatelé, přijímají mě hůř, než mého blonďatého bratra. Snad to bude tím, mým ledovím pohledem v stříbrných očích. Kdysi v nich byla laskavost, stejně jako v bratrových, ale kde ty doby jsou.

Kluk si mě prohlédne.

"Jo, ale jestli to tak není, budu s tebou chodit já," nabídne se s úsměvem.

"Promiň, na kluky sice jsem a celkem se mi líbíš, ale nemám zájem," odmítnu ho a čekám, co bude.

"Škoda, kdyby sis to rozmyslel, dej mi vědět, jinak jsem Kaoru Jarido," podá mi ruku. Ignoruji ji.

"Rick Sendrs," kývnu hlavou.

"Vy jste bratři?" vezme ten fakt, až když se dozví příjmení, spustí opomenutou ruku a těká pohledem ze mě na bratra a zpátky.

"Jo řekl bych, že už sedmnáct let," ujistím ho pobaveně a zamířím do školy.

Doprovází mě bráchův povzdech a nechápavě zvědavé pohledy hloučku. Zamířím do ředitelny. O mém problému ví, přijali mě jen proto, že taťka dělá na ministerstvu školství.

Cestou mě provází mnoho pohledů a dost z nich je žádostivých.

S tichým skřípěním zubů dojdu k ředitelně.

Zaklepu a vstoupím.

Na pozvání vejdu a posadím se u ředitele na židli. Ten se zatím věnuje svým záležitostem a ignoruje mě. Nevadí mi to, mám víc trpělivosti než svatý.

"Takže ty jsi nový student," podívá se na mě, když je mu jasné, že zrovna tohle mě nevykolejí.

"Hádal bych, že jo. Pokud tu nemáte zástupy každý den," ujistím ho s klidem.

"Nebuď drzý spratku. Zvládl jsi nový rekord! Tohle to je devátá škola za posledního půl roku!" zaječí na mě.

"Toho jsem si vědom, tamty asi nezvládli mé ego," odpovím a varovně přimhouřím své stříbrné oči zmrazené do ledu.

Mám pocit, že už nikdy neroztají.

"Takže tohle je tvůj poslední pokus o nápravu, jestli ji nezvládneš, už tě žádná jiná škola nepřijme, je ti to jasné?" zeptá se mě a opře se rukama o stůl jen, co mu to objemné břicho dovolí.

"Co je na tom nejasného?" zeptám se udiveně. Tohle mi naši opakuji a mlátí o hlavu stokrát denně sedm dní v týdnu.

"Uvědom si, že reprezentuješ tuhle školu a ta je nejlepší v okrese!" snaží se mě přesvědčit ředitel.

"To je mi jasné. Tohle říkala každá škola, na kterou jsem chodil," ujistím ho s klidem.

Řediteli zacukají koutka.

Vida není tak přísný, jak se snaží stavět, pomyslím si s úsměvem.

"Ale my jsme vážně ta nejlepší," podívá se na mě dotčeně a v zápětí se rozesměje.

"Můžeš mi říct, co ti udělali, že jsi je tak zmasakroval?" hodí přede mě fotky.

Překvapeně se na něho podívám. On je první, kdo se mě zeptal na důvod, ostatní se jím nezabývali. Nemám důvod to skrývat a tak mu to řeknu.

"Aha, chápu. Bohužel i tady je několik takových vítečníků. Neuškodí, když dostanou lekci, ale snaž se jim neublížit, ano?" překvapí mě, ředitel, přímím přiznáním.

"Pokusím se je nezabít," ujistím ho o svých čistých úmyslech.

Ředitel zavře oči a pomalu kývne.

"Asi mi to bude muset stačit, že," podívá se na mě.

Kývnu. Na tohle nejsou slova potřeba.

"Tak jo tu máš mapku školy, snaž se nezabloudit," strčí mi plánek pod nos. Usměji se. Čínské šaolinské chrámy jsou složitější.

"Tohle," strčí mi pod nos druhý papír, " je seznam učebnic. Měl bys být schopen do zítřka si je sehnat a opsat veškeré sešity," přehrabuje se o sto šest v papírech na stole.

"Tady je seznam povinné četby. Povinná četba je to, že do určitého data přečteš knihy a uděláš si z nich referát do čtenářského deníku," poučuje mě s hlavou zabořenou v papírech.

Mrknu se na seznam a přečtu si pár titulů, pak je přelétnu všechny.

"Ehm řediteli, mám tu drobný problém," poškrábu se na hlavě.

"Jaký?" vzhlédne od změti papírů.

"Já je mám všechny přečtené. Deník mám doma," přiznám popravdě.

"V tom případě máš o práci míň," neřeší problém ředitel a vytáhne seznam učitelů.

"Tady máš seznam učitelů, a co učí. Jdeš do prvního ročníku. Vzhledem k tomu, že jsi toho hodně zameškal, jinak nemohu," povzdechne si ředitel.

"To je mi jasné," kývnu a zvednu se.

"Tak hodně štěstí, doufám, že tě tu nebudu mít často," zamračí se na mě ředitel a naznačí mi, ať vypadnu.

Milerád ho poslechnu.

"No tak dělej, zmetku vykuř mi ho a pak si pohrajeme," ozve se pohrdaví hlas.

Vrátím se tři kroky zpátky a uvidím ramenatého staršího kluka, jak se snaží o dost drobnějšího kluka donutit k něčemu, co zřejmě nechce.

Je to dost poznat, protože ten menší se brání, seč mu síly stačí.

"Není trochu sprostý si dovolovat na někoho, kdo se nedokáže bránit?" ozvu se skoro přátelsky přímo za vysokým klukem. Ten ztuhne a horečně se začne upravovat a nakonec se otočí.

Přímo tyransky se ušklíbne, když zjistí, že jsem skoro o hlavu menší.

Dost klamu tělem. Jsem sice vysoký, ale hodně útlí. Výcvikem se mi svaly zpevnily a zocelily, ale nenarostli. To mi pomohlo už dřív, aby má pomsta byla dokonalá.

Kluk, kterému přestal věnovat pozornost, skočí ustrašeně za mě.

"Nechceš se přidat? Myslím, že v tom budeš lepší než on," sjede hladovým pohledem po mé postavě.

"A víš, že ani ne? Z dobytka jako jsi ty, se mi dělá špatně," ujistím ho klidně.

Kluk brutální vzteky a za mnou se ozve vyděšené kniknutí. Rychle se rozhodnu. Odstrčím kluka za mnou do bezpečné vzdálenosti a než se násilník stačí vzpamatovat, blesku rychle ho svléknu, vyhodím na ulici plnou lidí a věci pověsím na vysokou větev.

"Tu snad najdeš někoho, kdo ti to udělá, ale asi by ses měl obléknout, pohoršuješ širokou veřejnost," ukážu mu, kde se nachází a zabouchnu mu dveře nouzového východu před nosem.

Jeho bouchání za okamžik doprovodí houknutí policejního auta a jeho ustrašená obhajoba. Ušklíbnu se, jsem zvědav, jak se z toho poučí.

Vrátím se do chodby a uvidím kluka, kterého jsem před tím zachránil. Konečně si ho můžu pořádně prohlédnout.

Je hodně drobný. Vypadá spíš tak na dvanáct let než na středoškoláka. Jemný obličej je skoro dívčí. Jemné světlounce hnědé vlásky mu spadají na záda a umocňují holčičí dojem, stejně tak křišťálově modré průzračné oči a drobná ústa, ke kterým si teď tiskne ruku. V jeho očích začíná nahrazovat prožitý šok smích.

"Díky za pomoc, teď bych se z toho asi nevyvlíkl. Osamu je na školním výletě. Jinak jsem Hikaru Hisoči," zvítězí nad smíchem a podá mi ruku.

"Nemáš za co, takový… no dejme tomu, že se nic nestalo. Už musím do třídy," potřesu mu rukou a vydám se zpátky.

"Počkej vždyť ses mi ani nepředstavil," dožene mě.

Povzdechnu si.

"Rick Sendrs," představím se.

"Máš pěkné jméno, kam jdeš do třídy?" zeptá se mě a běží vedle mě.

Řeknu mu to.

"Ale ty jsi starší," řekne zaraženě Hikaru.

"Jo je mi sedmnáct, ale moc jsem toho zameškal," odpovím mu, i když nechápu proč.

"Aha tak to jo, mě je taky sedmnáct. Sice chodím do dvojky, ale to vůbec neva ty se tam hned taky dostaneš. Tak se uvidíme po škole," mávne mi a zmizí ve své třídě.

Nevěřícně se za ním dívám a pak zaklepu na dveře ke své třídě, zaklepu a vejdu. Učitel vzhlédne a pozvedne obočí.

"Nesete nám oběžník?" zeptá se mile. Dojdu k němu a podám mu papír.

"Jste ve špatné třídě," podívá se na mě. Překvapeně si vezmu papír a podívám se na třídu, 2 A.

Očima mě probleskne pobavení. Ředitel je šprýmař, uznám mu bod a zvednu hlavu.

"Asi ano. Jen nechápu, co tam dělá to A mezi anděle nepatřím," zamumlám si pod nos a ukloním se učiteli. Ten úklonu opětuje a já se vzdálím.

O chvilku později zaklepu na správné dveře a vstoupím.

"Kde jsi? Málem jsem vyhlásil pátrání," ozve se ředitel, který stojí na stupínku.

"Ale, zvali mě do sousední galaxie. Přece jsem nemohl takovou vzácnou pozvánku odmítnout," ušklíbnu se a podívám se mu do tváře. Po jeho rtech přejede úsměv.

"To jistě ne, co tam dávali za lahůdku?" zeptá se mě.

"Grilovaného ředitele," odseknu a počkám, až mě někam posadí.

"Sedněte si třeba k Hikarovi, jsem si jistý, že mu to nebude vadit," smiluje se nade mnou učitel a mávne kamsi neurčitě k zadním lavicím.

Vdám se tam, aniž bych koukal na cestu. Jeden spolužák se toho pokusí využít a podkopne mi nohy. Pořádně ho kopnu, jsem si téměř jistý, že o přestávce nevstane.

"Ricku tady," vytrhne mě z přemítání hlásek.

Podívám se tím směrem a uvidím kluka, kterého jsem se zastal před šikanou. Jelikož je u něj poslední místo, jak pohledem rychle zjistím, zamířím k němu a sednu si vedle něj.

Celou dobu vyučování a i po něm mě všichni pozorují, těch pár odvážlivců, co se rozhodnou přiblížit s přátelským pohledem, zastraším dřív, než dojdou k lavici. Pak se o to přestanou snažit.

Konečně je přestávka na oběd a já zamířím do jídelny, kde si koupím oběd. V tomhle je to stejné všude. Sednu si k malému stolku, kde je místa sotva pro dva, zády k jídelně.

Najednou naproti mně přistane s třísknutím tác a na druhou židli se vecpe bratr.

"To už je vážně na rekord. Nejsi tu ani den a už se o tobě rozhlašuje, že jsi ledovec, který nestojí o přátelství," zasyčí na mě vztekle.

"Vždyť je to pravda, tak co se rozčiluješ?" zeptám se ho klidně.

Don se zhluboka nadechne a vydechne.

"Fajn, jak chceš je, to tvoje pověst. Tak teď k vážnějším věcem, vidíš toho vysokého svalnatého kluka u toho velkého stolu?" ukáže někam za mě prstem.

Otočím se a setkám se s pohledem vražedných očí, kluka, který se pokusil znásilnit Hikara. Kolem je asi dvanáct stejně svalnatých kluků. Vypatlané mozky, srnu je jednoduchým označením.

"Hm, co je s nimi?" zeptám se, bez valného zajmu.

"Vyhýbej se jim obloukem dost velkým, aby mohli projít bez toho, aby si tě všimli. Jsou to šikanátoři a rváči, že jim není rovno. Ani ty se jim nedokážeš postavit," varuje mě předem.

"Pozdě. Toho jejich šéfa jsem vyhodil nahého na ulici, když…" začnu vysvětlovat.

"Ty kreténe, mě nezajímá cos dělal! Jdu od tebe pryč a neznám tě!," zaječí pře celou jídelnu a s tácem přímo vyletí od stolku. Stisknu zuby a sevřu hůlky v ruce tak, že je málem zlomím.

Pak se uklidním a nerušeně pokračuji v jídle. Všechno to trvalo snad pár sekund, ale i to mně stačilo na uklidnění.

No jo není nad klidnící metodu Jing-Linga, který tě, jen proto, aby ses uklidnil, zavěsil za nohy na větev dost nízko, abys byl hlavou v ledové vodě. To jste se rychle naučily zvládat svou horkou hlavu a stačila k tomu jedna lekce. Netolerovali se žádné bitky mezi sebou nebo hádky.

Ve vynalézavosti trestů byl Jing-Ling nepřekonatelný.

A co se týče bratra, když nechce nic vysvětlit, nebudu se namáhat. Je to jeho věc.

Dojím a za hrobového ticha, které nastalo po Danově výbuchu opustím jídelnu. V klidu si sednu do třídy, kde mám následující hodinu a čekám na začátek.

Další dvě hodiny uběhnou jak voda. Kromě kradmých pohledů a neustálého šeptání proběhne hodina v klidu.

Když skončí poslední hodina vyjdu ze školy a nastavím tvář slunci. Rozhlédnu se, kde je bratr a zamířím k němu.

"Dones mi to domů," hodím mu učení a bundu.

"Kam si myslíš, že jdeš?" zasyčí na mě.

"Neměj péči. Taky se tě neptám, koho si bereš do postele," setřu ho a zamířím ven. Koutkem oka si dobře všimnu pohledu školního gangu, a aniž bych se obtěžoval s tím, jestli mě pronásledují, vydám se na své místečko, kde trénuji a udržuji se v kondici.

Košili pověsím na nedaleký strom a přejdu doprostřed loučky. Na kraji mám schované zbraně, ale zatím je nebudu potřebovat.

Sednu si doprostřed a začnu relaxovat. Když uklidním mysl i tělo začnu ze základními postoji.

Potom vyzkouším pár kopů a výpadů. Asi po hodině a půl tréninku si obléknu košili a vyběhnu do parčíku, se kterým má skrýš sousedí.

Neujdu ani pár metrů, když se mě do cesty postaví ten pakůň i s celím gangem.

"A hele není tu náhodou náš nováček?" usměje se vztekle šéfík.

Minu ho aniž bych o něj zavadil pohledem. Nemám náladu si s nimi hrát.

Chytne mě za vlasy a smíkne mnou o zem. Nijak nereaguji, jen mu chytnu ruku tak, abych palec ležel mezi šlachou a tepnou ruky. Je to nejslabší místo na ruce.

"Pusť mě nebo ti tu hákovku zlomím," varuji ho klidně.

Rozesměje se a vytáhne nůž.

"Jistě, že tě pustím, ale až si s tebou pohrajeme," ušklíbne se a sekne nožem. Než se ke mně nožem vůbec stačí dostat, zlomím mu ruku v zápěstí a nůž mu vyrazím z ruky. Pak si s klidem stoupnu a míním pokračovat v cestě.

"Ten hajzl mi zlomil ruku," zaslechnu za sebou nevěřícný hlas.

"Dělejte si s ním, co uznáte za vhodné, je váš a pak si s ním pohraji já," zasyčí nenávistně.

Otočím se právě včas, abych uskočil noži, který se mě chystal bodnout do ledvin.

Ruku, která drží nůž s přehledem zlomím, zaháknu nohu útočníka zezadu a trhnu. Uslyším křupnutí a bolestné zavití. Odhodím ho bokem a vrhnu se na dalšího držící nůž.

Netrvá ani pět minut a celá dvanácti člena banda je na hromadě se zlomeninami. Podívám se na šefa, který stojí opodál s třesoucíma nohama a šedou barvou v obličeji.

Pomalu k němu vykročím.

Začne ustupovat. Po třech čtyřech krocích se otočí a dá se na útěk.

Tohle mě namíchne ještě víc. Stačí pár rychlých kroků a už mu kroutím ruku do zad.

Téměř hned začne kvičet jako prase na zabijačce. Znechuceně se ušklíbnu. Zbabělec.

"Řeknu ti to jen jednou, ve škole se mně vyhýbej obloukem. Jestli se dozvím, že jsi kohokoliv šikanoval nebo jen náznakem vyhrožoval, najdu si tě a nezůstane to jen u zlomených končetin, ale rovnou v rakvi je ti to jasné?" zeptám se s ledovým klidem.

Rychle začne přikyvovat. Poplácám ho po tváři a jen tak pro efekt mu zlomím ještě druhou ruku.

Pustím ho a lhostejně jdu pryč. Nezajímá mě, co s nimi bude.

Jsem od nich sotva pár kroků, když citlivým sluchem zaslechnu šusot proudu vzduchu. Často jedinou známkou toho, že někdo útočí, prudce se otočím, chytnu útočící pěst a usměji se na starého shaolinského spolubojovníka.

"Nazdar Lee, dlouho jsme se neviděli. Můžu tě pozvat na čaj?" zeptám se ho s klidem, jako bych se vracel z procházky.

"Velice rád přijímám," pousměje se Lee a spustí ruku.

Za deset minut sedíme v příjemné čajovně a popíjíme čaj.

"O co šlo?" nevydrží to a zeptá se. Vždycky byl zvědavý.

"Ale jejich kápo chtěl ve škole znásilnit kluka tak jsem ho nahého vyhodil ven a měl pocit, že mi tu laskavost musí vrátit trošku jiným způsobem. Tak jsem mu ručně vysvětlil, že nemám zájem, přátelské domlouvání nepomohlo," odfrknu si zhnuseně.

"Aha myslel jsem, že si chcete přátelsky popovídat. Bohužel jsi nepotřeboval pomoc, tak jsem se jen díval," povzdechne si Lee.

"Mám jediné štěstí, že tu není místo tebe Jing-Ling," vydechnu.

"Ten by měl zřejmě dojem, že ses málo prošel po žhavých kamenech. Jak dlouho jsi na nich stál posledně?" zeptá se nezúčastněně Lee.

"Asi dva dny," odpovím znuděně.

"Jsem tu dva dny a už se mi doneslo, že jistý kluk s radostí láme kosti," odtuší klidně.

"Doufám, že se to ještě nedoneslo do Číny," opáčím klidně.

Lee tiše vyprskne smíchy.

"Jsi stále stejný bojovník za spravedlnost, co tvá poslední oběť?" zeptá se.

"Leží na JIP, pomalu mu odcházejí ledviny," odtuším.

"To muselo být dost zlé." Zamračí se. Klidně vyhrnu rukáv a ukážu mu ještě stále čerstvou spáleninu od lana, kterou jsem si způsobil, když jsem ho trhal.

Lee sevře rty.

"Škoda, že jsem u toho nebyl," zalituje a převede řeč jinam.

Nechám ho, jsou věci, o kterých se nemluví nebo mluví špatně. Tohle je jedna z nich, má minulost a důvod proč jsem v patnácti odešel do Shaolinu.