Tři dary III

"Petře, no tak Petře, vstávej. Je tu Robert, máš jít do školy," zatřese se mnou mámin hlas.

"Tak ať vyhlásí stávku," zabručím a přetáhnu si peřinu přes hlavu. Netrvá dlouho a někdo ji ze mě strhne. Polohlasně zanadávám a stulím se do klubíčka se slůnětem v náručí.

"No tak Sněhurko, vstáváme," ozve se veselý hlas a někdo mě políbí na rty. Robert! Prudce otevřu oči a podívám se přímo na něj a do jeho veselých průzračně hlubokých, modrých očí. V dalším momentě si uvědomím, že mám na sobě pyžamo, které je potištěné trpaslíky. Před pár lety mi ho ušila máma a úžasně se v něm spí.

Krvavě zrudnu, chytnu polštář a přetáhnu jím Roberta přes hlavu.

"Vypadni ty úchyláku nebo na tebe pošlu, slůně Bobíka," zaječím a až potom si uvědomím, jak dementně to zní a tak ho vypráskám polštářem ze dveří, které zavře sám pod hrozbou, že po něm mrštím berli. Až sem slyším jeho veselý smích.

Začnu ho ignorovat a opřu se o berli, začínám v tom mít praxi. Vysoukám se z pyžama a navleču si spodky, když se rozletí dveře.

"Petře, nespěchej, táta -," ozve se hvízdnutí a následuje upřený pohled. Otočím se a vidím, že Robertovi můžou vypadnout oči z důlku, jak si mě prohlíží.

"Úchyle," zavřeštím a popadnu první věc, která mi přijde pod ruku, pěkně silná a ne zrovna nejlehčí knížka, a mrštím ji na Roberta, je mnou tak fascinován, že dostane přímý zásah. Chudák Eldest. Robert zavře dveře, nebo spíš zabouchne, jak ho odhodí kniha, kliky se zapomněl pustit. V klidu se obléknu a s taškou přebelhám ke dveřím, za nimi sedí Robert. Prsty si u nosu drží kapesník celý od krve, pocítím osten provinění.

"To jsem ti udělal tou knihou?" zeptám se provinile a kousnu se do jazyka.

"Nevím, jestli se mi krev spustila, když mě praštila ta kniha nebo při pohledu na tebe," zamrká vesele Robert. A to jsem ho litoval! Krvavě zrudnu a ještě ho švihnu taškou, lehce mi uhne a vyskočí na nohy.

"Tak, pojď ty broučinku, tohle se zabavuje, coby nebezpečný předmět," vytrhne mi tašku z ruky a rychle mi vlepí polibek. Oženu se po něm berlí, hbitě uskočí.

"Uf, vyhnul jsem se. Poslyš, ty jsi nebezpečný celý, nemám si pořídit brnění?" přeměří si mě pohledem.

"Klidně, aspoň tě bude brnět celé tělo, když tě praštím," odseknu naštvaně. Zezdola se ozve mámin smích, aspoň někdo se baví.

"Tak to si ho nepořídím. Pojď, Pusinko," usměje se Robert na mě.

"Nechceš přestat s těmi nechutnými přezdívkami?" zavrčím vztekle.

"Jakými nechutnými přezdívkami? Pusinka je sladká, otevři pusu," zamrká na mě zblízka. Spoután jeho očima udělám, co mi řekl a v zápětí v puse cítím cukrářskou pusinku. Je lepší než z obchodu.

"Tak pojď, ať táta dlouho nečeká," usměje se na mě. Kývnu a belhám se ke schodům, kde najednou ztratím půdu pod nohama.

"Hej, co to děláš?" začnu se vzpírat v jeho náručí.

"Moc sebou neházej nebo spadneme," napomene mě Robert. Nechám toho a nevím kam koukat. Donese mě až k autu, ze kterého vyskočí jeho brácha a vezme mu tašky a berle.

"Hm, jsme plní, tak mi budeš sedět na klíně," zhodnotí stav Robert a než stačím zaprotestovat, nějak se, se mnou do úzkého prostoru vmáčkne. Jsem rozpaky rudý až za ušima.

"Mohl jsem jet tramvají," hlesnu.

"Nebuď blázen, tam by tě jenom udupali," mrkne do zrcátka doktor a rozjede se. Po chvíli se uvolním. Táta řídil jak šílenec bez ohledu na to, že má v autě ženu a dítě. Doktor řídí s rozumem a agresivním řidičům jen uhne s poznámkou, že je za chvíli budou mít na stole.

Za chvíli zastaví u školy.

" Tak jsme tady, mládeži. Učit se, učit se a učit se. Roberte, Ricku, žádné rvačky," podívá se ostře na své kluky, kteří svým výrazem najednou připomínají andílky, ale i Satan byl anděl, že ano…

"Za co nás máš, tati?!" zděsí se Rick.

"Za rváče?" položí otázku jeho kluk.

"Davídku, my si v noci pořádně popovídáme o tom, že máš stát za svým miláčkem," usměje se Rick na Davida, konečně znám jeho jméno. Mě osobně z toho úsměvu přejede mráz po zádech, zatím co David jen zavrní.

"Ty tu nějakého miláčka vidíš? Já jen mládě sedmihlavé saně a ty jsou přítulné jen do té doby, dokud toho dotyčného nesežerou," vyplázne David na Ricka jazyk.

"No počkej, ty hadimrško," zahartusí na oko Rick.

"Na bleskosvod čekat nebudu," zasměje se David a rozběhne se do školy. Rick je v těsném závěsu a ještě před školou ho popadne kolem pasu a políbí. Závidím mu!

"Tak pojď, za chvíli bude zvonit," pomůže mi Robert z auta a podá mi berle. Vezmu si je a začnu se ploužit do školy, kam se mi nechce ani v nejmenším. Robert nic neříká, jen jde vedle mě a tak se do třídy dostaneme chvíli po zvonění. Robert mi pomůže do lavice a omluví nás učiteli. První přestávku, se ani nehnu od Roberta, ale druhou se odvážím a jdu si koupit něco do kantýny.

Vracím se, když mi zastoupí cestu Martin.

"Copak ubožáčku, už kolem sebe nemáš ochranku?" zavrčí výhružně. Než se vzpamatuji, podkopne mi berle, bez jejich podpory se zhroutím. Jen co jsem na zemi, začne do mě kopat, zmůžu se jen na to, abych si chránil břicho a hlavu.

"Ty zasranej hajzle," uslyším nepříčetný řev a v zápětí už mám pokoj. Po chvíli se odvážím vykouknout mezi prsty. Martin se krčí s děsem v koutě a zírá na Robertova bratra, který ke mně obrácen zády, kvůli čemuž mu nevidím do obličeje. Zaslechnu rychlé kroky a do mého zorného pole se dostane Robert, který rychle přehlídne situaci.

"Co se tu stalo, Ricku?" obrátí se na svého bratra, v hlase mu nebezpečně vře.

"Viděl jsem toho hajzla, jak kope do Petra a ještě ho mlátí berlí, úplně mu ji zlomil. Mám si to s ním vyřídit nebo se o to postaráš ty?" zeptá se s ledovým klidem Rick.

"Díky, už si to s ním vyřídím," zledovatí Robertovi hlas a postaví se naproti Martinovi. Levačkou ho chytne za vlasy, zvedne ho na nohy a v zápětí mu vrazí do čelisti pěst, uslyším křupnutí a Martinovo bolestné zaúpění, nejspíš mu zlomil čelist. Víc už nemám odvahu se koukat a skovám si obličej do rukou. Snažím se i chránit uši před mlaskavými zvuky, kdy pěst naráží do těla a Martinovým kvílením.

"Co se tu ke všem čertům děje? Roberte, copak tohle je fér? Myslel jsem, že jsi férový kluk," zazní rozčílený hlas ředitele.

"A je snad fér, když někdo zaútočí na kluka, který se pro zranění nemůže hýbat a jen tak pro zábavu ho kopat a mlátit ho ještě berlí? Klidně se zeptejte po škole mladších kluků a hlavně holek, ten parchant snad šikanoval celou školu," ozve se ostře Rick.

"Prošetřím to, všichni do ředitelny," poručí ředitel.

"Ne, Petr musí hlavně na ošetřovnu, mohl mu vážně ublížit. Ricku zavolej tátu," zaslechnu Roberta a pak jeho kroky ke mně. Nekontrolovatelně se roztřesu pod představou, že by mě také uhodil.

Místo toho ucítím opatrné doteky a ocitnu se ve vzduchu. Začnou se ozývat trhané zvuky, jako by někdo štkal, nejdřív si myslím, že je to Martin…

"Pšš miláčku, bude to dobré, jen neplač," zašeptá mi Robert do ucha, až pak si uvědomím, že jsem to já. Přitisknu se k Robertovi a sevřu jeho košili. Cestu na ošetřovnu skoro ani nevnímám.

Rozběhnu se chodbou na ošetřovnu a celou cestu si nadávám, že jsem nešel s ním, vůbec se to nemuselo stát, jsem takový dement. Vůbec nevím, jak se podívám Petrově mámě do očí. Řekl jsem jí, že ho budu chránit. Jeden spolužák mi otevře dveře od ošetřovny, jen mu napůl úst poděkuji a vpadnu tam.

"Co se děje?" otočí se ke mně školní doktor. Stručně mu to vylíčím.

"Dej ho na postel, prohlédnu ho," vyskočí. Poslechnu ho a než poodejdu, aby ho mohl doktor prohlédnout, musím vypáčit z Petrových prstů svoji košili. Doktor rozepne Petrovi košili a začne mu opatrně prohmatávat břicho a bok, na kterém se dělá podlitina. Sevřu ruce v pěst.

"Nemělo by to být tak hrozné, břicho si nejspíš chránil, ale stejně by se na něho měli podívat v nemocnici," pronese soud.

"Táta už je na cestě," odvětím klidně.

"Dobře, tak na něho počkáme," kývne školní doktor.

"Jak dopadl ten druhý?" otočí se na mě školní doktor.

"Moc dobře ne, ambulance ho veze na pohotovost. S jistotou vím, že má zlomenou čelist a vážnější zhmožděniny, v nemocnici bude nejmíň dva týdny," vejde na ošetřovnu táta. Podívám se na hodinky, od toho incidentu uběhla skoro hodina.

"Může být rád, že jsem mu nezlomil vaz," procedím skrz zuby.

"A ty můžeš být rád, že jeho rodiče odstoupili od žaloby, i když to bylo nejspíš v důsledku toho, že se báli hromadné žaloby na jejich syna, které se jim nejspíš dostane. Zjistilo, se že několik holek i znásilnil. Vyhodí ho ze školy, ale ty se moc neraduj, čeká tě minimálně napomenutí ředitele, to ti na pedagogickou školu moc nepomůže," podívá se na mě ostře.

"Když to nepůjde napoprvé, půjde to někdy jindy. Však se ukáže, kdo je tvrdohlavější, jestli já nebo škola," odseknu drze. Táta si jen povzdechne a dá se do podrobné prohlídky Petra.

Na ošetřovnu vejde Petrova máma. Uhnu před ni očima.

"Jak je na tom doktore?" zeptá se starostlivě.

"Bude v pořádku ani nemusí do nemocnice. Bezvědomí mu přivodil spíš šok než rány," uklidní Petrovu mámu táta. Ta si oddechne.

"Mohl byste nás zavést domů?" zeptá se táty.

"Mám lepší nápad, Petra vezmeme k nám, Robert se o něho postará a ukáže mu dáreček a vy se půjdete projít do města. Můžete tam koupit potřeby pro štěňátko a podívat se, co kde mají pěkného," usměje se táta, tedy pochybuji, že by mi Petra dovolila pohlídat. Chvíli je hrobové ticho, na sobě cítím její pohled.

"To není špatný nápad," promluví Petrova máma. Překvapeně zvednu hlavu, tohle jsem nečekal. Je to skoro, jako by nám dala požehnání.

"Takže domluveno. Mám zavolat sanitku?" otočí se na mě. Jen si odfrknu a začnu Petrovi zapínat košili, aby ho každý neočumoval, pak ho opatrně vezmu do náruče.

"Tak jdeme nebo soutěžíte v tom, kdo vystojí větší důlek," prohodím u dveří přes rameno.

"Drzoune," prskne táta.

"Jak sis mě vychoval tak mě máš," usadím ho a počkám, až mi celý nabručený otevře dveře. Prohodím něco o šnecích s revmatismem a rychle proklouznu dveřmi. Petrova máma se upřímně zasměje a školní doktor dostane výtlem.

"Ty jeden nevychovanče, i když tobě bude padesát, pořád ti můžu jednu natáhnout!" zavrčí táta.

"To aby sis pořídil štafle," poukážu na rozdílnou výšku. Při tom je táta jenom čtvrt hlavy menší než já, ale prostě si nedokážu pomoct.

"Neprovokuj, zase takový trpaslík nejsem," odsekne táta. Na tohle je trochu háklivý, všichni synové ho přerostli. Tiše se zasměji a počkám, až mi otevře dveře od auta, nasednu a Petra si opřu o svoje rameno. Tašky vezmi čert, donese nám je Rick. Za chvíli jsme doma a já Petra uložím do své postele. Moc mu to v ní sluší. Ještě k němu dám štěně německého vlčáka, který se stočí u něj a podle jeho vzoru usne. Můj druhý dárek před valentýnem. Ještě mu napíšu lístek a odejdu na chvíli do obýváku.

Probudí mě něco teplého na obličeji, ošiju se a oženu se po tom. Bolestně to zakňučí a kousne mě to do nosu.

"Au," zamračím se a násilím otevřu oči. Dívám se do hnědých oček štěněte.

"Ahojky, co ty tu děláš? Čípak jsi?" skoro se rozpustím nadšením a začnu se se štěnětem mazlit. Vždycky jsem si přál psa. Po chvíli narazím na papírek a otevřu ho.

Tento dárek tě bude chránit před zlými sny,

když u tebe nebudu já.

S láskou Robert

PS: jmenuje se Nex

Vytřeštím na papírek oči a pak je stočím na štěně.

"Cože? Moje?" zašeptám se staženým hrdlem a doufám, že se z toho snu neprobudím.

"Koho jiného?" ozve se od dveří s úsměvem Robert. Stočím k němu pohled. V ruce má hrnek, ze kterého se kouří a talíř s jídlem. Netuším, co říct, dočista jsem ztratil řeč.

Robert položí hrnek na stolek a do ruky mi strčí talíř, pak vyběhne a vrátí se s miskami pro štěně.

"Nexi, tu máš oběd," zavolá na štěně, které se může přerazit, jak se dere z postele.

"Já… děkuji," zašeptám. Netuším, co na to řekne máma, ale snad mi Robert dovolí, abych si ho nechal, když tak, u nich.

"Děkuj, až ti něco dám," zachichotá se, dá mi pusu a zase zmizí z pokoje, nejspíš jeho, protože ho nepoznávám. Ten je tedy dobrý, jak mám teď jíst, když mě pálí rty? Povzdechnu si a pomalu se pustím do jídla.

Odpoledne přijde Robertův táta a podá mi berle. Poděkuji a vstanu. Sotva sejdu domů, otočí se ke mně máma, v náručí drží moje štěně a mazlí se s ním.

"Můžeme jít?" zeptá se mě s úsměvem. Vůbec se mi domů nechce, ale netuším proč.

"Jo, můžeme, můžu si vzít domů i Nexe?" zeptám se.

"Jasně, že ano, už tam má zařízený svůj koutek," usměje se máma. Oddechnu si.

"Děkuji moc, Roberte," usměji se na něho.

"Už jsem ti říkal, ať děkuješ, až něco dostaneš," usměje se na mě a vyprovodí nás skoro až domů, zastaví se před vchodovými dveřmi. Pak se rozloučí a odběhne domů. Zbytek odpoledne si hraji s Nexem. Pak se umyji a jdu spát, máma mi dovolila zítra zůstat doma. Zahrabu se do peřiny se slůnětem a za chvíli se tam vtlačí i Nex. Později nejspíš budu litovat, ale nechám ho u sebe.

Ráno mě probudí znovu Nex. Otevřu oči a vidím, že očichává něco červeného na polštáři. Sáhnu po tom a zjistím, že v ruce držím rudé skleněné srdce. Vezmu si lístek, který je u něj.

Tohle je mé srdce, záleží na tobě, zda ho přijmeš

Robert

Tak tohle je už na mě moc. Napřed slůně, pak Nex a teď jeho srdce. Zatracený zmetek, dostal mě! Na tohle mu nemůžu říct ne. Spíš nechci. Během posledních dnů se mu podařilo mě dobýt. Skoro hystericky se zasměji.

Posledních dnů? Co si lžu, ten zmetek mě dostal hned ten den, co jsem ho viděl poprvé! Bylo snazší, když se choval jak dement, to jsem mu mohl s klidným svědomím říct ne, ale s tím, jak se ke mně choval v posledních dnech, mě nemilosrdně srazil na kolena.

Já ho prostě nedokážu odmítnout a, řekněme si pravdu, ani nechci!

"Nexi, tvůj páníček se naprosto zbláznil, ale snad to se mnou vydržíš," zasténám a vykutálím se z postele. Začnu se hrabat v nerozbaleném kufru, plném zbytečností. Strejda mi z jedné služební cesty dovezl zvláštní průhledné srdce. Vevnitř jsou místa na texty a tři různá srdíčka zelené, které představuje samotu, modré, které znamená strach a červené, které představuje lásku. Všechna schovaná v tom velkém, které se dá rozdělat, ale údajně jen jednou. Ještě si najdu moji knížečku s citáty, chvíli trvá, než najdu ten pravý. Popsané papírky dám na svá místa a rychle se obléknu. Vezmu zabalený dáreček do tašky a začnu scházet dolů.

"Kampak jdeš?" podiví se máma.

"Dnes je Valentýn," odpovím ji, mám co dělat, abych se nerozmlátil na schodech.

"Robert?" zeptá se mě s pochopením. Kývnu.

"Počkej tady, zeptám se Sayi, jestli tě vezme ke škole," pousměje se a vyjde ze dveří. Jdu co nejrychleji za ní. Robertova máma s úsměvem kývne, že mě tam odveze a tak za chvíli stojím před školou. Začnu přemýšlet, jak mu dát dárek, abych u toho nebyl.

"Ahoj, co ty tady? Taky od zubaře?" ozve se za mnou Rickův hlas. Prudce se otočím.

"Ne. Máma mě nechala doma, jen…" sklopím oči k dárku. Sleduje můj pohled.

"Robovi? Klidně mu to dám," pochopí mé dilema.

"Díky, řekni mu, že tu počkám," předám Rickovi dárek. Ten jen s úsměvem kývne a vydá se do školy. Pro mě nastanou ty nejhorší okamžiky života.

Zavřu skříňku a povzdechnu si. Petrova máma mi řekla, že ho dnes nechá doma, aby se trochu vzpamatoval. Zatraceně chybí mi víc, než si dokážu připustit.

"Robe," zavolá na mě Rick, otočím se k němu, co potřebuje.

"Nesu ti dárek, už budeš vědět od koho, až ho otevřeš, čeká před školou," uculí se a zmizí dřív, než z něj dokážu něco vytáhnout. Už dárek chci rozbalit, když zazvoní a chodba se vyprázdní. Kašlu na celou školu. Rozbalím si dárek a zůstanu na něho zírat, je to skleněné srdce s třemi malými uvnitř, každé to srdce je jinak barevné, je zelené, modré a rudé.

Pod zeleným je nápis:

Schovávám se, protože chci, aby mě někdo našel

pod modrým:

Utíkám pryč, protože chci, aby mě někdo vzal za ruku

a dovedl zpátky

a pod červeným:

Nechal jsem si zlomit srdce, abych viděl

zda někdo sebere střepy z mého srdce a slepí opět dohromady

Potom se velké srdce zamlží a zbarví podle toho kde, jaké malé srdce bylo. Jen co se tak stane, uvidím další nápis:

Nekráčej přede mnou,

nevím, jestli tě budu následovat.

Nekráčej za mnou,

nevím, jestli Nás dokážu vést.

Kráčej vedle a drž mě za ruku,

abychom mohli jít společně životem…

Tohle může být jen… ani myšlenku nedokončím a rozběhnu se před školu. Je tam! Věděl jsem, že to nemůže být nikdo jiný než Petr.

Otočí se ke mně s napjetím ve tváři. Dojdu k němu k němu, obejmu ho a políbím. Na slova máme celý život…