Stín strachu XVII

Nedokážu tu novinku strávit, ruce se mi roztřesou tak, že nejsem s to udržet zbraň. Ta jako by to vycítila, vystřelí ozdobné úponky, které se obtáčejí kolem rukojeti a obtočí se mi kolem ruky.

"To jsi nevěděl? Myslel jsem, že ti Grotus řekl, že byl jeho ochráncem," přimhouří zlomyslně oči Ceadius.

"Tome, je mi to líto, netušil jsem, že jsi jeho vnuk," ozve se Grotus.

"Sklapni, napřed se musíme dostat z tohohle hřbitova a pak si můžeme něco vysvětlovat," zaječím na něho.

"Dobře," ozve se Grodus a začne nabírat síly k útoku a měnit se. Momentálně bych nechtěl být na místě jeho nepřátel.

S myšlenkou na Cedrika a všechno co mu Cereálie udělal, se napřímím a pevněji chytnu meč. Mé schopnosti se ve vteřině vybičují na maximum.

"Vážně bys nechtěl k nám? Po mém buku tě čeká sláva," nabídne mi Ceadius.

"I kdybys mi nabízel celé světy, mám větší poklad, než to co mi nabízíš," odpovím mu chladně.

"Jak chceš, právě jsi zahodil svůj život, stejně jako tvůj děda. Jsi stejný idiot! Chci ho k večeři," rozkáže démonům a stoupne si bokem.

Tentokrát na nás nezaútočí to co dosud, ale démoni stejně silní ne-li silnější než Grotus. Zabít je, je téměř nemožné.

"…moji dýku…" zaslechnu Groduse, ale vůbec mu nerozumím. Tohle opakuje tolikrát, dokud nepochopím, že chce, abych jeho dýku spojil s mým mečem.

Vytáhnu ji a v zápětí mi ji nějaká stvůra vyrazí z ruky.

Čas jako by se zastavil. Ceardius na ni upře oči a přimhouří je, pak se po ní vrhne. Udělám to samé, jsem k ní sice blíž, ale do cesty se mi staví démoni, které musím likvidovat. Oháním se mečem a svou schopností trhat démony. Stejně je Ceardius u ní dřív a máji skoro v ruce, když vsadím všechno na jednu kartu. Nevšímám si ničeho kolem sebe, soustředím se jen na dýku.

Odrazím se a skočím, když jsem skoro u něj, ve vzduchu se přetočím a odkopnu ho, zároveň máchnu mečem a useknu mu ruku. Sáhnu pro dýku, už si myslím, že jsem ji minul, když mi skočí do dlaně. Neptám se, co se vlastně stalo, prostě přiložím dýku k meči, který ji pohltí.

Najednou se ozve první varovný výbuch. Ztuhnu, hned mi dojde, o co jde. Je k neuvěření, že teprve teď je druhá hodina od doby, kdy jsme vrazily do pekla. Za zády ucítím Groduse.

"Co to k čertu…" nedopoví, když se ozve druhý výbuch.

"Varování musíme hned odtud, jinak nás to tady pohřbí," zaječím zděšeně.

"Kolik?" zeptá se klidně Grodus.

"Čtyři," odpovím v momentě, když vybuchne třetí.

Tohle nestihneme, pomyslím si smutně a v duchu se rozloučím s Cedrikem a ostatními, když dovnitř vletí Raven.

"Blázne, to tu chceš zůstat?" podívá se na mě vyčítavě.

Zavrtím hlavou a rozběhnu se k němu.

"Grotusi," nasměruji Ravena k němu. Ten ke mně překvapeně vzhlédne a chytne se mé ruky, pomohu mu na koně a netrvá dlouho, kdy proletíme bránou pekla, které se za námi zhroutí v ohlušujícím výbuchu. Stihli jsme to v poslední sekundě.

"Je konec," vydechnu v úlevě.

"Není. Peklo vždycky bylo, je a bude, nikdo se před ním neschová a ty sis udělal hodně silného nepřítele. Po zbytek života musíš být na pozoru a to i po smrti, protože smrtí nic nekončí," namáhavě promluví Grotus.

"Jsi v pořádku?" otočím na něho hlavu.

"Jsem, démona hned tak něco nezabije. Teď už tě nechám, aby ses dostal k přátelům. Objevím se, abych čelil své minulosti. Ten meč tě povede nejbezpečnější cestou, hodně štěstí," popřeje mi Grotus a zmizí.

Co si o tom démonovi myslet?

Stojím kousek za ohradou a sleduji pekelné pole přede mnou.

"Deitne, podle času někdy teď vybuchly bomby, které jsem nastavil při příchodu. Zapomněl jsem je jinak nastavit," ozve se zděšeně Dynamit. Úplně zamrznu. A to jsem se ptal sám sebe, nad čím tak usilovně přemýšlí. Než stačím rozmrznout, zareaguje někdo jiný.

"Ty demente, jak jsi na tohle mohl zapomenout? Jestli se mu něco stalo, budeš si přát, aby tě dostali démoni v pekle," třese s ním Asigo kus nad zemí.

Rychle hodím pohledem po jeho mazlíčcích, pavouci v klidu odpočívají, stejně jako čmuchal, jeho stryx si pochutnává na démonovi.

"Asigo uklidni se. Tom je v pořádku tak ho pusť," křiknu na přítele.

"Jak to můžeš vědět?" zaječí na mě strachem bez sebe. Mlčky ukážu pohledem na jeho zvířata, která jsou naprosto v klidu. Asigo ho pustí, pak se rozběhne k ohradě, chytnu ho a stáhnu ho k sobě.

"Proč máš o něj takoví strach, hm? Nebyls to náhodou ty, kdo mě přesvědčoval, že ho s sebou nutně potřebujeme?" zavrním mu do ucha s kterým se mazlím. Má rozkošná ouška.

"Pitomče, myslel jsem, že ti to dojde," uchichtne se Asigo.

"Co by mi mělo dojít?" zamračím se a pak mi to dojde.

"Tomáš je…" začnu překvapeně.

"Bingo je," usměje se Asigo na mě a obrátí pozornost zpátky k ohradě. Musím se vzpamatovat.

"Už jede," vykřikne Doktor a rozběhne se k ohradě, v tom uslyším pravidelný rytmus běžících nohou.

"Zpátky, hned k vozům ať má dost místa na doskok," zaječím. Naštěstí hned poslechnou. To už se na poli objeví, Tomáš na pádícím sirdonovi. Vypadá na něm úchvatně, o pár minut později dopadá kousek od nás.

"Vítej mezi živými, Tome," rozběhne se k němu jako první Doktor, který hned začne zjišťovat jak moc je zraněný.

"Jsem v pořádku, ale bez Groduse bych to nezvládl," vydechne vyřízené.

"Grodus: není to ten démon, cos ho zničil v domě strachu?"ozve se Sin. Bylo hodně zraněných a ona byla mezi nimi.

"Jo, jenže jsem ho zničil jeho dýkou, tak mě od té doby chránil," vysvětlí Tomáš.

"Ty jsi blbec, vlastně jsi ho tenkrát oživil," ozve se Doktor.

"Jenže kdo to měl tenkrát vědět? Byl jsem už tak v šoku, že jsem démono- bijce," zašklebí se Tomáš.

"Zjistil jsi, kdo zabil Ravena?" zeptá se tiše Asigo. Ostatní ztichnou, také je to zajímá.

"Jo zjistil," odpoví ztěžka Tomáš a víc neřekne, i když se to z něj každý snaží vytáhnout. Po chvíli to zarazím a otočím se na Tomáše, který po mě hodí vděčným pohledem.

"Co uděláš s Ravenem," podívám se na Sirdona, kterého zrovna prohlíží, jestli si někde neublížil.

"Co by?" pokrčí Tomáš rameny, když dokončí prohlídku. Poplácá ho, něco mu dá a pustí ho. Sirdon během okamžiku zmizí za obzorem.

"Tak tomu říkám odvaha," ozve se Simon jen co sirdon zmizí za obzorem.

"Nevím proč. Máme mezi sebou dohodu a dodržujeme ji oba," pokrčí Tomáš rameny a omdlí. Muselo ho to vyčerpat víc, než připouštěl, spíš se divím, že vydržel tak dlouho.

"Co je tohle?" skloní se k něčemu Assigo. Podívám se, jen abych vyvalil oči.

"To je Ravenuv meč! Kolikrát jsem ho u něj viděl, ani nepočítám, myslel jsem, že je nadobro pryč," poznám ho a natáhnu k němu ruku. Popálí mě.

"Vezmi Toma, postaráme se o meč, nejspíš si už svého majitele vyvolil," usměje se Asigo. To je poprvé, co se na mě usmál. Dal bych přednost jinému místu na tuhle událost.

Vezmu Tomáše do náruče a odnesu ho. Všechna nosítka už máme plná zraněných a tak ho dám k Cedrikovi, vím, že mu to vadit nebude.

Cedrik je vzhůru a tak se vyděšeně podívá na uzlíček v mém náručí.

"Klid, jen omdlel z vyčerpanosti, zraněný není," uklidním ho a položím vedle něho. Z posledních sil ho obejme a usne. Za mnou se prodere stryx a meč položí vedle Toma pak se s ostatními schoulí, co nejblíže a zavřou oči. Vyskočím z auta a zavřu dveře. Jsem klidný, i kdyby tam nějaký démon byl, ty čtyři ho zničí. Ostatní ochránci zraněných se také starají.

"Dobře tak vyrážíme, všichni, kdo jsou schopni řídit a bránit se, tak za volant ostatní chrání kolonu. Díky lidi byli jste skvělí," usměji se na všechny a skočím do auta k Asigovi.

Běhen několika málo minut vyrážíme s daleko menším odporem, než jsme čekali, abych řekl pravdu, spíš nám uhýbají z cesty.

Za pět hodin zastavujeme u velkého domu, kde už čekají léčitelé na zraněné. Mají před sebou hodně hodin, než nám řeknou, že se všichni uzdraví bez následků, včetně Cedrika. U něj bude léčení na dlouhé lokte, ale bude v pořádku.

Potom je odvezeme domů, kde se konečně seznámím s nevlastní matkou Cedrika a opatrovnice Toma. Zjištění, že je také léčitel mě uklidní natolik, že si s klidným svědomím dám sklenku whisky s ledem. Než se odebereme na kutě, popovídáme si.

Probudí mě slunce, které se prodere skrz závěsy a zasvítí mi na tvář. Trhnu sebou a pomalu otevřu oči, hned si zakryji oči před protivným sluncem, vzápětí se prohnu, protože na mě skočí všechny moje potvůrky.

"No ahoj jsem rád, že jste v pořádku," podrbu je a pomalu se posadím.

"A já, že jsi ty v pořádku. Když ses probral, mohu jet domů, vyrážím za pár hodin, doufám, že se přijdeš rozloučit," ozve se s kouta Asigo.

"Dobře. Jakl dlouho jsem spal?" zeptám se unaveně.

"Dva týdny, už jsme začali mít strach," odpoví mi Asigo a vyjde ven.

Po chvíli se zvednu a s potvůrkami vyjdu ven, nejspíš jim to prospěje, protože za chvíli si začnou hrát a dovádět.

"Jsem rád, že ses vzpamatoval tak brzo," ozve se a znenadání vedle mě dosedne Grodus.

"A já, že jsi neutekl. Proč jsi zabil dědečka?" zeptám se ho na to, co mě tíží. Změnil jsem se. Dřív bych ho zabil na místě a lhal bych, kdybych řekl, že jsem to v ten moment nechtěl udělat, ale něco mě zarazilo. V jednu vteřinu mi proletělo myslí, že bych se nejdřív měl zeptat na důvod, byla to tak dotěrná myšlenka, že jsem se ovládl a dokonce mu pomohl. Stejně jsem nebyl připravený na odpověď, které se mi dostane.

"Protože jsem ho miloval," odpoví mi naprosto vážně.

"Cože?" vyjeknu překvapeně.

"Ty se divíš? Chránil jsem ho naprosto dobrovolně, měl mě rád stejně jako já jeho. Do pekla se vydal pro svého přítele, který se k nim dal dobrovolně, výměnou za moc. Zabil ho, ale ten přítel ho stačil nakazit.

Kdysi jsem byl také člověk. Nechal jsem se zaslepit vidinou síly, moci, bohatství a nesmrtelnosti. Proměna v démona je velice pomalá a bolestivá, po ní doslova zešílíš, zkřiví se ti pohled na svět a spravedlnost, doslova se opiješ svými schopnostmi. Stačil jeden jediný pohled na Ravena, abych si vzpomněl na svůj lidský začátek.

Raven se pomalu měnil v démona, žádal mě, abych ho zabil. Nechtěl skončit jako stvůra. Vyslechl jsem ho a zabil ho tou dýkou, kterou jsi zabil mě. Ač to nevíš, tím, že´s mě zabil, jsi mě zbavil mé démoni podstaty. K tomu je dost komplikovaná podmínka, abych se toho zbavil, musel jsem být zabit tou zbraní, kterou jsem zabil někoho mě skutečně blízkého a Raven jím byl," podá mi Grotus strhující výpověď.

"Víš, začínám si myslet, že jsi mi tu dýku podstrčil naschvál," povzdechnu si. Nevím, co dělat.

"Jo to máš pravdu," odpoví mi klidně.

"Proč?" podívám se na něho překvapeně.

"Připomínal jsi mi Ravena, v prvním momentě jsem myslel, že je to on kdo proti mně stojí. Málem jsem se z toho zcvoknul, teprve když tě ten kluk pojmenoval Tomem, vzpomněl jsem si, že o tobě Raven vyprávěl. Tehdy se mi naskytla šance a já jsem byl rozhodnut ji využít. I tak jsi mě svými schopnostmi překvapil a překvapuješ doteď," usměje se.

Skrz slzy, které se mi nahrnuly do očí, se podívám k plotu a pousměji se. Stojí tam děda a pátravě se na mě dívá. Vypadá stejně, dokud si nevšimnu ruky, která je proměněna v pařát. Jako vždy mu na rameni sedí jeho druhý ochránce, havran. Najednou pochopím, že odpuštění je někdy důležitější než pomsta.

"Nikdy jsem netušil, že někdy tohle řeknu. Děkuji ti, že jsi ho zachránil," pousměji se skrz slzy. Grotus se na mě ohromeně podívá.

"Nekoukej na mě, ale na něj už na tebe čeká," pokynu hlavou směrem k vrátkům. Podívá se tím směrem a spadne mu brada.

"Ravene," unikne mu zašeptání.

"Děkuji ti, Tome. Věř, že budeš mít vždycky na koho se spolehnout, stačí se ozvat," sevře mi Grotus rameno a vykročí k dědovi. Pak spolu zmizí a já doufám, že ne navždy.

"Tome, už jedu," ozve se za mnou Asigo.

"Asigo, můžu jet s tebou?" zeptám se ho tiše. Cítím, že potřebuji vypadnout.

"Jasně, ale pospěš," kývne Asigo. Rozběhnu se sbalit si věci.