Stín strachu XIV

Zuřím. Běsním, tomuhle se říká spolupráce? Od začátku mi říkali, že musíme držet při sobě a najednou couvnou. Zbabělci, jsou to zbabělci!

Někdo po mě vystartuje, tentokrát je to banda pouličních rváčů, ani se nezastavím, oni nestojí ani za povšimnutí, natož abych hnul prstem, kdyby mě nenechali na pokoji. Naštěstí mě nechají na pokoji a já jdu za svým cílem.

Hledám někoho, kdo by mi řekl, jak se dostat do pekla. Hledal jsem všude, prohledával jsem všechny knihy a informace na internetu. Nic.

Jsem si jistý, že oni věděli, kde je a jak se tam dostat, ale odmítli mi to říct. Hádku si vybavuji ještě teď.

"Nikam nejdeš, Tome, je to nebezpečné"zaječí na mě Asigo.

"Tak nebezpečné? A že to nevadilo, když jsme lezli přímo do středu prokletého dolu, abychom od tamtud vytáhli dvojčata!" zaječím vztekle.

"To bylo něco jiného!" zakřičí Asigo.

"Jiného a v čem? V tom, že dvojčata patří k nám?" zaječím a cítím, že začínám být nepříčetný.

"Jo přesně," odsekne Asigo.

Tak tohle neměl říkat, rozpřáhnu se a Asigo odletí na druhou stranu místnosti, kde se rozplácne o zeď, jak do rány vložím všechen svůj vztek.

"Co se týče vás, jste pro mě prachobyčejní zbabělci," pronesu ledově se vztekem a třísknu vchodovými dveřmi. Sice za mnou něco křičí, ale ignoruju je.

Jsem tak nasraný, že jsem se stal hrozbou pro všechny, kdo mi zkříží cestu, ať je to kdokoliv. Může to být jakýkoliv gang nebo démon, ale v tom druhém případě je rovnou likviduji.

Mrknu se na čmuchala, který mě vede na to nejtemnější místo v tomto městě, vzhledem k tomu, že jde naprosto jistě, nepochybuji, že mě vede přímo do doupěte démonů.

Připravím si do dlaně dýky a ujistím se, že meč je na svém místě.

"Ještě se můžeš vrátit," ozve se vedle mě Grotus.

Ignoruji ho a překročím pomyslnou čáru mezi dobrem a zlem. Sem se neodváží démono-bijci ani ve skupině a já tu jsem sám. Náušnice v uchu se mi vyplašeně rozvibruje, v zádech i po stranách cítím dychtivé pohledy démonů, kdybych nebyl tak nasraný na místě bych se otočil a utekl, takhle se jen obrním proti pohledům a zamířím k jediným dveřím v ulici. Místo obvyklého klepání je vykopnu.

" Nejsi trochu nezdvořilý?" podívá se na mě vztekle jeden démon.

"Taky se neptáte, když někam vrazíte," odseknu ledově.

"Dobře tak co chceš?" zeptá se mě na oko klidně.

"Ne, co, ale koho," zavrčím a podám mu obrázek. Podívá se na něho a pak na mě.

" Není tu," odpoví, co nejklidněji.

"Mám chuť na čerstvé masíčko," zasyčí mi něco u nohy a popadne mě slizká ruka, v momentě, kdyto chci useknout, mě něco zarazí a čmuchal to ode mě odtrhne. Máchnu mečem a zabiji to, v ten moment pochopím jejich taktiku.

"Z cesty," zavrčím na démona, který se jen ušklíbne a pohodlně se opře o zárubeň.

Dobře varoval jsem je.

Vytasím meč a pustím se do nich. Není to vůbec jednoduché, i když mi pomáhají pavouci s Drábkem. Najednou Drápek ze sebe vydere něco jako zavrčením a žene se někam dozadu. Nechám démony, démony a běžím za ním. Žene se za nějakou kreaturou, která se mi snaží uniknout v temnotách. Málem by se mu to podařilo, kdyby tam nebylo něco mezi divokou kočkou, vlkem a člověkem, co se na kreaturu vrhlo a začalo mu ožírat nohy. Jekot toho démona se nesl snad celým místem.

Přiskočím k tomu s vytaseným mečem. Jen se to na mě podívá a drží démona na místě. Pokud jsem někdy měl vidět zrůdný děs v očích, bylo to teď.

"Prosím, odvolej Stryx," zaječí na mě. Nechápu, o čem to mluví a co je to za stvoření. O ničem takovém nevím.

Přiložím démonovi meč ke krku.

"Kde je Cedrik?" zasyčím, poznám v něm tu zrůdu, co byla v pokoji.

"Nevím, o čem to mluvíš," zakoktá se démon.

"Jak myslíš, kdybys mě to řekl, možná bych ji odvolal, ale takhle," předvedu dokonalí odchod. Udělám pár kroků, když znovu uslyším mlaskání a nelidský jekot.

"Počkej, odpovím ti," zaječí.

Otočím se a pozvednu obočí.

"Je v pekle," zachrčí.

"To vím," odseknu mu a znovu se dám do kroku.

"Řeknu ti, jak se tam dostat," zařve. Tak tohle je zajímavá informace, vrátím se k němu.

"Tak?" pozvednu obočí.

"Autobusem, který jede, a přece ne, vyskoč v poslední vesnici před peklem a jdi za no k podélnému plotu. Za ním je pole a za polem peklo," rozchechtá se démon.

"Kdy ten autobus jede?" zeptám se ho a jeho chechotu si nevšímám.

"Dnes ve 24.05," zašklebí se.

"Odkud?" zeptám se znovu.

Démon zašilhá na stvůru, která se tak, tak ovládá, aby se na něj nevrhla. Polkne a vysype místo, odkud vyjíždí.

"Hodný, řeknu ji, aby to ukončila rychle," zašklebím se na něho.

"Ty hajzle, říkals, že ji odvoláš, přijdeš do pekla," zaskučí démon hrůzou.

"Říkal jsem, že ji možná odvolám a v pekle už jsem," odpovím se zdůrazněním na slovo možná. Pak se odvrátím a odcházím, za mnou se ozve šílený jekot a praskání kostí. Za chvíli mě stvůrka dohoní a jdeme pryč s ulice. Kolem mě se objevují démoni, ale neodvažují se zaútočit, zvlášť když se stvůrka na někoho vrhne a já ji zavolám zpátky, přičemž poslechne bez protestů. Ty nenávistné pohledy mluví za vše, můžu říct, že pocity jsou vzájemné, když unesly Cedrika, poštvaly to na největší možnou úroveň, ale stále odmítám útočit na ty bastardy, když mně nic neudělají.

Bez nehody vyjdeme pryč z ulice a kolem dveří aniž by někdo nebo něco zaútočilo. Jen co vyjdu, připojí se ke mně Grotus. Nestvůrka na něho hned zaútočí.

"Můžeš si tu bestii odvolat?" zavrčí na mě.

"To mluvíš o sobě nebo o tomhle?" ukážu na nestvůrku. Grotus dostane tik do oka.

"Uvědom si, že jsem tvůj ochránce," zasyčí na mě.

"Tak ji to vysvětli sám, nejsem tvůj tlumočník," odseknu.

"Jak se jmenuje," vyštěkne.

"Nevím vím o ní pár minut," odpovím lhostejně. Grodus se na mě nevěřícně podívá a povzdechne si. Podívám se na něho a slituji se nad ním.

"Nech ho na pokoji, párkrát mi zachránil život a myslím, že to není na posledy," zabručím na adresu bestijky. Ta se k němu přiblíží, očichá ho a pak ho nechá na pokoji, než se stačím vzpamatovat, promění se v psa s krvavýma očima.

Nerušeně dojdu domů a zavřu se v pokoji. Začnu se prohrabovat v knihách, co jsem našel ve škole. Byla tam jedna knížka o pekelných zvířatech, doufám, že ji tam najdu. Konečně ji najdu a třísknu sebou na postel. Začnu knihou listovat a v kapitole pomocníci lovců, najdu snad všechny pojmy.

Najdu si stryx jak ji nazval ten démon a začtu se. Je tam jen pár pojmů.

Stryx. : Nejobávanější mezi démony, živý se jejich masem a nic ji nelze zastavit, kromě pokynu lovce. Její chuť roste s jídlem. Je nemilosrdná a nezná soucit, patří tomu koho, jako první poslechne, její jméno musí obsahovat část názvu a musí ho přijmout, tím se dá do područí lovce a bude ho poslouchat. Tito tvorové zbožňují pořádek a uklízejí všude, kde je to třeba

Chvíli přemýšlím a pak se podívám na bestijku.

"Jak by se ti líbilo jméno Xyr?" zeptám se ji jen tak mimochodem. Podívá se na mě a přísahal bych, že se usmála.

"No výborně, tak mám po starostech. Xyr jsem Grodus, ochránce Tomáše," dá ji Grodus ruku k očichání.

Xyr ji znovu očichá a mrsknutím ocasu ho vezme na vědomí. Sem šíleně unavený a tak netrvá dlouho a usnu.

Probudí mě ostré drcnutí a následné bouchání na dveře. Zavrtím se a ospale se posadím, nedokážu se probrat a tak si protřu oč, které otevřu do šíleného botelu Xyr uklízí jako o život. Hned je mi jasné, kdo udržoval pořádek v mém pokoji.

"Proboha, co se tu stalo?" zeptám se šokovaně.

"Nic s čím by sis měl dělat starosti. Jen zaútočilo pár démonů, kteří se tě snažili zabít," odpoví lhostejně Grotus.

Uchichtnu se, tohle je vážně věc, s kterou bych si neměl lámat hlavu, pomyslím si ironicky.

"Hele nepodceňuj nás, zvládly jsme to, jen jsem oficiální vyhnanec pekla," zašklebí se na mě.

"To je mi líto," povzdechnu si. Skutečně je mi to líto, znamená to, že se ocitl na seznamu likvidace.

"Vážně? Mě ne," zazubí se.

Překvapeně se na něho podívám.

"Konečně budu snad moct odčinit, co jsem způsobil," vysvětlí, ale tím jen vzroste moje zvědavost. Nevyjádří se k tomu a zmizí.

Na dveře opět někdo zabouchá. Mrknu se na své potvory, ale ti jsou v klidu, takže nejspíš se bude jednat o člověka.

"Tome, vím, že jsi tam, okamžitě otevři ty dveře!" zaječí za nimi Asigo. Měl jsem pravdu. Jeho dobývání ignoruji a jdu se osprchovat, pak se začnu oblékat. Nikdy nebylo důležitější, abych se cítil pohodlně. Obléknu si úzké, ale přece pohodlné kalhoty z kůže, košili a bundu.

Vytáhnu menší sportovní tašku, kam začnu tam skládat zbraně, které budu potřebovat, kromě dýk putuje do tašky i meč a podobné zbraně.

Po tom, co se sbalím, kouknu na hodiny, jen abych zjistil, že mám nejvyšší čas. Do tašky mě nečekaně skočí Xyr s Drápkem a oběma pavouky. V tuto chvíli nejsou větší než dlaň. Zavřu tašku a dám si ji křížem přes rameno.

Zhluboka se nadechnu a otevřu dveře, za nimi stojí Asigo s dvojčaty, kteří blokujou schodiště.

"Pusťte mě," zavrčím.

"Nikam nepůjdeš je to nebezpečné," zaječí na mě, Asigo.

"Já jsem taky nebezpečný, když se naštvu a teď uhni," odseknu vztekle.

"Ne, Tomáši," odpoví mi klidně. Tak moc, že to až není přirozené. Víc se s ním nebavím. Zatnu pěst a vší silou mu vrazím do žaludku, sice si málem rozdrtím ruku, jak narazím na jeho svaly, ale kýženého výsledku dosáhnu. Asigo se skloní a já mám cestu volnou.

Teď už mi blokují cestu jen dvojčata a ti jsou odhodláni mě za každou cenu zadržet. Jenže já nemám v úmyslu jít přes ně, jednoduše se přehoupnu přes zábradlí a skočím dolů. Během skoku se modlím, abych si nic nevymkl nebo nezlomil. Povede se.

Než se ti tři stačí vzpamatovat, jsem venku z domu a mířím nejkratší cestou na místo určení. Na rohu se ke mně přidá Grodus a tak bez zbytečného bloudění dorazím na určené místo, ukáže mi autobus.

"Je to tenhle, až se ti před očima objeví tohle, vystup," ukáže mi vypálený znak na jeho ruce. Kývnu.

Rychle zamířím k autobusu, na nástup zbývá posledních pár minut, když mě jakýsi člověk chytne za ruku.

"Ten autobus míří do pekla," varuje mě mladý hlas.

"Tam také mířím," odseknu mu a vytrhnu ruku. Nastoupím těsně před tím, než se dveře zavřou a autobus se rozjede. Na jednom místě se objeví znak, který mi ukázal Grotus. Sednu si a zjistím, že sedím na místě, odkud snadno dohlédnu do celého autobusu a kde se snadno dostanu ke dveřím hned, jak se otevřou dveře.

Jedeme víc jak hodinu, když se objeví znak.

Připravím se a hned jak se dveře začnou otevírat, proklouznu kolem něčeho, co nevypadá moc vábně a vyskočím ven. Právě včas. Dveře se ani úplně neotevřou, když už se zavírají. Tohle byla otázka vteřiny. Odskočím od autobusu a ohlédnu se. Autobus se změnil v hemžení hnijícího masa. Otřesu se, když zjistím, co se mi mohlo stát.

Rozhlédnu se a vydám se vesničkou. Vlastně mrtvou vesničkou, cítím tu jen přítomnost démonů. Domy vypadají jako by se každou chvíli měli zbortit, tedy pokud to domy jsou. Proti mně jde stařenka, aspoň tak vypadá.

"Odejdi, odejdi, dokud máš čas," zaskřehotá varovně. Neodpovím ji a projdu kolem ní, nemám čas se vracet nebo někde zastavovat.

Hledám plot, o kterém mluvil ten démon. Projdu vesnicí a ocitnu se na polní cestě, která vede někam dozadu, vydám se po ní.

Dostanu se na louku, kde v údivu otevřu pusu. Je tam fůra terénech aut, stejně jako přepravních, kolem se motá tolik lidí, že to připomíná hemžení.

"Hele tu ho máme, myslel jsem, že to nezvládne," ozve se obarvený blonďák, když si mě všimne. Vzpomenu si, že jsem ho viděl u dolu.

"To jsi ho neviděl, když jsme se potkali, ale jet tím nejhorším prostředkem, tomu říkám odvaha," ozve se další hlas. Otočím se tím směrem a spatřím Doktora.

"Hele škvrně, pro tvou informaci, nejsme zbabělci!" zaboří mi do hrudi prst Greg. Jen pozvednu obočí.