Stín strachu XI

Vztekle rázují po chodníku a ještě teď soptím, když si vzpomenu na ráno. Prý "…ty ležíš na mě…" blbec! Kdybych aspoň věděl, kdo mě strčil.

Ve škole je to spíš horší jak lepší mě postupně sevře každý učitel, i s ředitelem. Kylle mě taky moc nepomohl, když se co chvíli, při pohledu na mě, musel přemáhat, aby nevyprskl smíchy. Aspoň, že to nedal k dobru ve třídě.

Odemknu dveře a vejdu. Ve vteřině mi na něčem podjede noha a než stačím dopadnout na zem, chytí mě něčí ruce. Ani se nemusím dívat, kdo je to.

"Okamžitě mě pusť Cedriku," zavrčím temně a snažím se na kluzké podlaze udržet rovnováhu.

"Jistě a ty spadneš, můžeš mi říct, co tu zkoušíš bruslit bez bruslí?" zeptá se pobaveně.

"Nezkouším, nějaký kretén polil podlahu olejem a nemusím chodit daleko kdo, že?" obviním ho a držíc se ho si stoupnu mimo kluzkou podlahu. Vyzuji se a vztekle se na něho dívám.

"Já jsem to nebyl," hájí se.

"A to ti mám věřit?" zeptám se ho jedovatě a zamířím ke schodům.

"Klidně můžeš. Nikdy jsem ti nelhal," ozve se za mnou Cedrik.

"To ne, ale těžko můžeš tvrdit, že ses ze dne na den přeorientoval na kluky," řeknu ironicky a nechám ho tam stát.

Možná to bylo kruté, ale na jeho "miluji tě" prostě jen tak neskočím, nevěřím tomu.

Unaveně zapadnu do pokoje a začnu si dělat úkoly. Najednou se v pokoji ochladí a já zakleji.

"Co tu chceš, Dariene?" zavrčím, aniž bych odtrhl oči od sešitu.

"Nic. Jen nechápu, proč jsi na bráchu tak hnusný. On se snaží, víš," zavrčí na mě Darien.

"Já nechci, aby se snažil! Jediné co jsem kdy chtěl, bylo, aby mě miloval, ale ne z vděčnosti, ale z lásky a netvrď mi tu, že je na kluky, protože tohle pravda není," upřu na něho nešťastný pohled.

Darien si povzdechne a začne mizet.

"Dej mu šanci," požádá mě.

"Nedokážu se dívat, jak se kvůli tomu trápí," zavrtím hlavou.

"Tak ho necháš trápit teď jo? To je logika, jo a ten olej jsem tam rozlil já," ušklíbne se na mě a zmizí.

"Ty magore, až se mi dostaneš do rukou, vycpu tě a postavím do muzea jako nejblbějšího ducha na světě, budeš unikát!" prskám nahlas.

"Jestli to bylo na bráchu tak si dej pozor, za živa vyváděl takové lotroviny, že člověk nevěděl, jestli se má smát nebo nadávat mu. To druhé samozřejmě nešlo," zabručí Cedrik, který se objeví ve dveřích.

"Tak to vypadá, že jste jeden lepší než druhý. Jak vás matka od sebe poznala?" zavrčím a hned se kousnu do jazyka. Tohle jsem asi přepískl.

Cedrik se na mě hrozivě podívá a pomalu přejde ke mně.

"Moje rodiče do toho nikdy, ale nikdy netahej tohle je jen mezi mnou a tebou," zavrčí na mě.

"V tom případě drž toho svého otravného bratříčka dál ode mě nebo ho nechám vymítit," zavrčím na oplátku.

"A jak to chceš udělat?" zeptá se zvědavě.

"To je moje starost," usadím ho.

"A já zapomněl na Darena a jeho partu," ušklíbne se Cedrik a třískne dveřmi.

Zůstanu civět na zavřené dveře, kdybych ho neznal, řekl bych, že žárlí. Pak pokrčím rameny a dopíšu si úkoly.

Seběhnu dolů, ale pro změnu mi zase někdo na schodech podrazí nohy a já skončím, jak jinak, v náručí Cedrika.

Tentokrát viníka spatřím, jak mizí s ďábelským úšklebkem. Skoro si začínám přát, aby tu byla nějaká záchranná akce.

"Zase? Tak nevím, jestli se mě snažíš ulovit nebo odehnat," zabručí Cedrik, když chytne vyražený dech.

"Za tohle můžeš poděkovat svému povedenému bráchovi," zavrčím a hrabu se na nohy.

"Kde ho vidíš?" rozhlédne se po hale.

"Zmizel,"zavrčím a konečně se vyhrabu na nohy. Podívám se po něm a zachytím jeho ironický pohled. Nevím, proč mě ten pohled zamrzí a rychle se vydám do kuchyně za Akio, abych ji nějak pomohl. Zrovna škrábu brambory, když se tam objeví Cedrik.

"Cedriku, dones ještě brambory ze sklepa, vůbec jsem to neodhadla," všimne si ho Akio a Cedrik se vzdálí.

Už mám dávno brambory doškrábané a Cedrik nikde. Mlčky vezmu kbelík a vydám se pro brambory sám. Otevřu dveře do sklepa a začnu scházet schody. V dalším momentě za mnou třísknou dveře a já jasně uslyším, jak se v zámku otáčí klíč. Zpanikařím.

Nemám sklepy rád, máma mě v nich zamykala, když jsem něco provedl. Vždycky jsem měl pocit, že mě v nich něco pozoruje. Tak je tomu i dnes. Dokonce slyším kroky, které se přibližují, a já nemám žádnou zbraň!

Skrčím se u dveří tak, aby mě nebylo vidět, a začnu se třást. Nevím, kde je vypínač a tak nemohu rožnout, abych stíny zaplašil.

Kroky se přibližují a začnou stoupat po schodech. Mám co dělat abych zaplašil paniku a nezačal tlouct do dveří. Podívám se tím směrem, jestli aspoň neuvidím obrysy a jaké je mé zděšení, když uvidím jen dvě smaragdové oči, které se vznáší nad schodištěm!

Neudržím se a začnu ječet. Oči se začnou přibližovat rychleji a nakonec cvakne vypínač a sklep zalije světlo. Vzápětí mě obejmou pevné paže a snaží se mě uklidnit. Začnu se bránit.

"Uklidni se, to jsem já," uslyším Cedrikuv hlas a já málem omdlím úlevou.

"Proč sis nerožnul? A proč tu jsi? Omlouvám se, jestli to trvalo, ale někdo přemístil brambory a já je nemohl najít," vysype ze sebe.

"Ty se třeseš? Je ti zima?" začne si svlékat svetr.

"Ne, není mi zima blbče! Jen na mě před chvíli útočilo něco se smaragdovýma očima," zaječím.

Cedrikovi se začnou otřásat ramena a pak mu uklouzne uchichtnutí a nakonec se začne smát. Mám milion chutí mu hodit ten obrovský hrnec s bramborami na hlavu.

"Můžeš mi říct, co je tu k smíchu?" zeptám se skoro hystericky a schovám hlavu do loktů, aby neviděl mé slzy.

"Promiň, netušil jsem, že sem někdo půjde tak jsem nerozsvěcel," snaží se ovládnout smích, absolutně nechápu, o co jde.

"Ve tmě mě fosforeskují oči, to bylo to, co jsi viděl. Díky tomu vidím i ve tmě tak se většinou ani nenamáhám rozsvěcet," vysvětlí mi Cedrik.

"O tomhle slyším poprvé," podivím se.

"Nejsi sám, Darien mi je záviděl, ale on zase viděl skrz zdi, nebylo možné před ním něco tajit. Hra na schovávanou s ním neměla cenu, protože vždycky věděl, kde jsem. Ale proč jsi nešel ven, když se bojíš do sklepa?" zeptá se a k mému údivu se nesměje.

"Šel bych, kdyby nebylo zamknuto," zavrčím.

"A proč jsi zamkl?" zeptá se a já skoro vyprsknu smíchy.

"Vidíš tu snad klíč? A musím tě zklamat skrz zdi ani nevidím ani jimi neumím proplout," ironicky.

"Škoda, myslel jsem, že se chceš pomazlit," usměje se smutně a soustředí se na dveře.

Ani se nehnou, jen se na nich objeví ochranný symbol.

Oba naráz zbledneme.

"Asi tu nemáš zbraně že," řekne sevřeným hlasem Cedrik.

"Bohužel," ujistím ho a vzápětí nám naskočí husí kůže, jak sklepením projede vytí démona. Cedrik hned zhasne a začne se rozhlížet po nepříteli.

Vzpomenu si na náušnici a rychle ji stisknu. Zapomenu sundat ruku a ani skoro nevnímám hlas, který se ve vysílačce ozve.

"Vidíš co to je?" zeptám se sevřeným hlasem, když se sklepením ozve další zavití. Tentokrát blíž.

"Vypadá to jako něco mezi vlkem a člověkem," vydoluje ze sebe Cedrik staženým hlasem.

>Tome, kde jste? Tu to ukazuje na váš dům! < ozve se Daren a v jeho hlase jasně ucítím paniku.

"Tam taky jsme, jsme ve sklepě. Nějaký kretén nás tu zamknul, vypadá to na vlkodlaka," odpovím mu popravdě.

>Tome někde by měl být ochranný kruh, nenarazili jste do něho nebo nesmazali čárku, že ne< ujišťuje se.

"Bohužel jo," odpovím mu.

>Ty demente, přemýšlíš vůbec někdy?! < zavřeští mě do ucha hlas, až trhnu hlavou.

>Richarde sklapni! Tome, za žádných okolností se nehněte, pokud je kruh neporušený a stojíte u něj tak vás neviditelní, ale funguje to, jen když se nehýbáte jasné? < snaží se mě uklidnit Daren. Marně.

"Jo je," utrousím a s Cedrikem ztuhneme. Ze spodu se ozve čenichání. Poprvé vděčím svým očím, že nevidím ve tmě. Podle Cedrikova výrazu je patrné, že by si to také odpustil.

"Tome?" ozve se potichu Asigo v hlase má starost.

"Můžete nás dostat ven?" zeptám se jich tiše.

"Jo, máte tam klíče?" zeptá se tiše. Neudržím se a obrátím oči v sloup. Vlkodlak otočí hlavu mým směrem a čenichá. Začínám si zvykat na tmu a oči se přizpůsobily, vidím jen obrys, ale i to stačí, abych měl tisíc chutí vzít nohy na ramena. Po chvíli se vlkodlak odvrátí a jde čenichat jinam.

"Asigo, bychom tu měli klíče tak tu netrčíme," ujistím ho šeptem.

"To je fakt," souhlasí.

"Nevíte, kde by mohly být?" zeptá se znovu.

"Jestli myslíš klíče, tak se zeptej Cedrikova praštěného bratra," zavrčím tiše.

"A kterého? Kyllea nebo Rona?" zeptá se mě zmateně šeptem.

"To by mě taky zajímalo," ozve se šeptem z druhé strany dveří Daren.

Cedrik sotva slyšitelně zaskřípe zuby, ale i to stačí, aby vlkodlak zaměřil místo kde jsme. Pomalu se vydá po schodech nahoru. Vztekle po něm loupnu očima.

"Ne, myslím Dariena, jeho mrtvého bráchu," zašeptám zuřivě a snažím se nahmatat něco na obranu. Třebaže vlkodlak stále tápe a snaží se naslouchat.

Uslyším cinknutí o zem něčím stříbrným.

"Dobrý právě nám klíč přistál skoro na hlavě, kde je ten vlkodlak?" zeptá se cizí hlas.

"Asi v půlce schodů," zašeptá.

"Dobře, jak otevřu dveře, skloníte se jasné?" ujišťuje se hlas.

"Jo je," odsekne Cedrik.

V zámku klapne klíč a já se najednou ocitnu pod Cedrikem. Rozletí se dveře a nad námi zazní výstřely.

"Sakra, chrání si zranitelné místo, potřeboval bych ho přibít na zdi," zavrčí hlas.

Ucítím, jak Cedrik natáhne ruku a pak bolestné zaskučení vlkodlaka. Výstřel a pach černého dýmu, který za chvíli zmizí.

"Jsi v pořádku?" vstane ze mě Cedrik.

"Jo jen jsi mi vyrazil dech," promluvím ztěžka a snažím se popadnout dech. Trochu si vymýšlím, za tohle může jeho blízkost ne, vyražený dech.

"dýchej klidně a zhluboka za chvíli to přejde," nakloní se ke mně a mě tím pádem sabotuje dech.

"Jdi pryč kradeš mi vzduch," zavrčím a odstrčím ho. Pak se konečně nadechnu a začnu vstávat.

"měl bych se podívat po průchodu," zamručím a začnu scházet se schodů.

"Počkej, půjdeme s tebou," ozve se Daren a rožne. Pak sejdou všichni tři, protože se k nám přidá Cedrik, který nechce nechat Darena bez dozoru. Drží se tak blízko mě, že nemám šanci se rychle pohnout.

"Drž se trochu dál nebo tě nechtě sejmu," zavrčím vztekle a dál svírám půjčenou dýku. Cedrik se vzdálí asi o krok.

Zavrčím a přestanu si ho všímat. Jsme v půlce sklepů a Daren s klukem rožnou baterky a začnou propátrávat stěny sklepa.

"Darene, zaměř se na zeď proti dveřím," požádám ho. Poslechne, ale nic nenajdeme. Pak klukovy sjede světlo.

"Myslím, že to mám," ozve se a zaměří světlo na zpola smazaný symbol. Obhlídnou ostatní a zmateně se pozoruji, jak se rozmazávají další tři.

"Kruci, dokážeš to něco odhodit na protější zeď?" otočí se na Cedrika. Ten kývne a za chvíli slyšíme kvílení, které trhá uši.

"Drž to tam co nejdéle," poručí mu a s Darenem začnou obkreslovat symboly svěcenou křídou. Bohužel mají jen dvě a to ještě malé kousky.

"Halo?" ozve se Asigo.

"Jsme tu, máš křídy?" ozvu se.

"Jo mám," objeví se Asigo. Něco se mi na něm nezdá a tak se podívám skrz spektrum. Vzápětí po něm hodím dýku a démon, který se vydával za Asiga se rozplyne v černém Dýmu.

Kluk po mě uznale mrkne a vzápětí se přiřítí pravý Asigo a podává mi kus jakési křídy. Vezmu ji a začnu obkreslovat nejvíc poškozený symbol. Čáry, které nakreslím, svítí stříbrně. V momentě, kdy s nimi skončíme, zhasnou. Vteřinu na to se ozve rána.

"Fajn tak to jsme zvládly a co s nimi?" ukáže na malé zrůdičky, které jsou přišpendlené ke zdi. Jsou vysoké sotva padesát centimetrů, místo vlasů mají hádky, ostře řezané rasy špičaté uši a bradu do trojúhelníku. Pusu plnou zubů vybroušených do špičky.

"Co to je?" dívám se na to vyděšeně.

"Škodlíci. Baví se tím, že schovávají věci, mažou ochranné symboly a pomáhají démonům," odpoví mi kluk a vytáhne dýky.

"Umíš házet?" zeptá se mě.

Kývnu a vezmu si stříbrnou dýku.

"Musíme je zasáhnout všechny do pěti vteřin, od prvního zásahu, připraveni?" zeptá se kluk. Kývneme a naráz hodíme dýkami, kluk ještě rychle vytáhne jednu a mrští ji po posledním škodlíkovi, kteří se za kvílení zaprsknou.

Sklepení se prosvětlí a my si oddechneme. Otočím se na kluka a začnu si ho prohlížet, první co mě zaujme, jsou jeho fialové vlasy, a když se na mě podívá tak zjistím, že oči má ve stejné barvě. Překvapeně zamrkám.

"Ahoj, jsem Rikado," usměje se na mě a podá mi ruku, kterou potřesu.

"Jinak naše Fialinka, Riku to je Tom, jeho specialitou je seznamování, za těch nejhorších podmínek jak ses přesvědčil, neboli pořád ho taháme z průšvihů, nebo on nás," směje se Daren a obejme mě. Vzápětí přistane u stropu a nemůže se hnout.

"Cedriku okamžitě ho pusť," zavrčím na bratra. Ten nechtě poslechne a ne příliš šetrně pustí Darena na zem.

"Dobrý pochopil jsem, pokud budeš v okolí jednoho kilometru, nedotknu se ho, ale pak za mě nikdo neručí,"zamrká na Daren mě svůdně.

"Možná si dám říct," odpovím, protože pochopím vtip.

V dalším momentě drží Cedrik Darena pod krkem.

"Ještě jednou se na něho tak podívej a budou tě sbírat po kouskách na Saharské poušti," doporučí mu s úsměvem a vzdáli se.

Naštvaně jdu za ním, Daren jde co nejopatrněji kus ode mě a Rikado se královsky baví.

"Cedriku mám jeden dotaz," zavrčím na něho. Pootočí hlavu.

"Bude ti tvůj bratr chybět? Já se ho totiž chystám zabít," zavrčím na něho a vzápětí zakopnu o neexistující nohu a opět přistanu v Cedrikově náručí.