Stín strachu III

Jdeme bočními uličkami. Jsou tu nádherné historické domy. Sousta jich je opuštěných. Jen jeden je jako by bokem. Vychází z něj něco temného. Zamířím přímo k němu. Za oknem se objeví drobný dívčí obličejík. Chvíli se na mě dívá a pak se objeví nápis ,,pomož nám".

Hiro ke mně přiběhne a odtáhne mě.

,,K němu se nepřibližuj. To kvůli němu jsou okolní domy prázdné. On zabíjí" táhne mě pryč.

Pořád se k tomu domu obracím. Mám pocit, že nezabíjí dům, ale něco v něm.

Celou cestu mě to vrtá hlavou.

Zastavíme před domem a Hiro odemkne.

,,Tak jsme tady a vy se běžte najíst trochu jsme se zdrželi" postrčí nás do kuchyně. Hodím batoh ke schodům a nahrnu se do kuchyně, kde na nás čekají pečené hranolky s karbenátky a vejcem.

Oba se hned pustíme do jídla a za okamžik se po něm jen zapráší.

,,Příště vám připravíme pečeného medvěda" ozve se pobaveně od dveří.

Podívám se a zrudnu. O zárubeň se pobaveně opírá Cedrik a kouká na vymetené talíře.

,,Ty abys nezáviděl. Jestli máš hlad vem si taky" odsekne Kylle a přidá si další.

Já polknu sliny a odnesu talíř do kuchyně, kde ho opláchnu. Projdu kolem Cedrika, ze země vezmu batoh a zavřu se v pokoji.

,,Můžeš mi říct, proč se bráškovy vyhýbáš?" zeptá se Darien.

Otočím se k oknu, kde stojí s nasupeným výrazem.

,,Z jednoho hlavního důvodu a tím je jeden úchylný duch, který ho nebo mě vždycky strčí tak, že si, při nejlepším, skončíme v náručí" odseknu naštvaně.

,,A tobě to vadí? Vždyť se ti to líbí" podiví se opravdově Darien.

,,Jo líbilo, kdyby neměl holku, která ho naprosto zbožňuje a kterou zbožňuje on" sednu si zlomeně na postel.

,,Jak víš, že ho zbožňuje?" zeptá se udiveně Darien.

,,Nemusím se ani dívat na vztahy prozrazují to jeho oči" odseknu.

,,Aha. No tak tím se to dost komplikuje. Musím vymyslet další postup" zamračí se soustředěně Darien a zmizí.

,,Hej nic vymýšlet nebudeš je ti to jasné?" zařvu do prázdného pokoje.

,,Co nemám vymýšlet?" ozve se nechápavě od dveří.

,,Co tu zase chceš?" otočím se naštvaně a podívám se na Cedrika.

V ruce drží talíř a za ním vykukuje přátelská, drobná tmavovláska. Před očima mi proběhne barevné, pevně spojené spektrum barev, které spojuje je dva. A následně nůž mým srdcem.

,Ti dva se k sobě skutečně hodí´pomyslím si smutně.

,,Přinesl jsem ti jídlo, vypadal´s, že máš ještě hlad. Ty keci u mě nemůžeš brát vážně" usměje se přátelsky.

,,Nic od tebe nechci" vyhrknu zoufale a třísknu mu dveřmi před nosem.

,,Proč zrovna on, kruci?" třísknu, zoufale vší silou, pěstí do zdi. Ani tahle bolest mi neubere tu skutečnou.

Ozve se tiché zaklepání.

,,Cedriku jdi pryč!" zaječím. Nesnesu se na něj třeba jen dívat, bolí to, moc to bolí. .

,,Ale já nejsem Cedrik" ozve se Hirův hlas.

Natáhnu ruku a otevřu dveře.

,,Díky" vstoupí dál a zavře.

,,Můžeš mi říct důvod, proč jsi na Cedrika tak zlý? On se vážně snaží, abys se cítil jako doma" zeptá se notně vytočeně Hiro.

Zvednu k němu uplakaný pohled.

,,No to snad ne" povzdechne si Hiro, který pohled okamžitě dešifroval a praští sebou na postel.

,,Neboj nemám v úmyslu je rozeštvat. Ti dva se k sobě hodí. Jde jen o to, že mě ten pohled bolí a moc." Škytnu.

,,Jak můžeš vědět, že se k sobě hodí? Cedrika znáš dva dny i s cestou a Emmu ani ne minutu a to se ti ještě nepředstavila." Zamrká překvapeně Hiro.

,,Když dokážeš vidět vztahy jde to lehce" povzdychnu si a přejdu k posteli, kde se skulím do klubíčka.

Hiro na mě zůstane koukat s otevřenou pusou.

,,Opravdu umíš vidět vztahy? Tak to musíš vidět i aury. Jakou má váš ředitel?" zeptá se zvědavě.

,,Je to jedna velká černo-šedivá koule" odfrknu si.

,,A co se týče vztahů tady v domě jsou nerozbitné" usměji se smutně.

,,Emma odešla před tím než jsem přišel" poznamená jen tak mimochodem a zvedne se.

,,Prosím tě zkus se k němu chovat trochu slušně. Cedrik se tím moc trápí. Vím, že to bude těžké, ale prostě to zkus" požádá mě Hiro a odejde.

Přikývnu a vstanu. Měl bych se mu omluvit a to je něco co nechci odkládat. Sejdu dolů co noha nohu mine.

Všechny najdu v jídelně. Cedrik sedí s hlavou v dlani. Pohled na něho, když je smutný bolí ještě víc. Rozpačitě se zastavím na prahu a zhluboka se nadechnu. Přejdu k němu.

,,Cedriku já.. musím se ti omluvit, že jsem na tebe tak vyjel. Naštval mě jeden duch a ty jsi mi přišel do rány. Promiň" skloním hlavu.

,,Asi uhodnu, který to byl. Nic se nestalo, ale příště tomu duchu vraž i za mě" usměje se na mě Cedrik tak, že mi na chvíli vyrazí dech a já se zmůžu jen na kývnuti.

,,Když mě omluvíte půjdu si udělat úkoly a spát jsem unavený" protřu si oči a vyběhnu do pokoje.

Otevřu sešity a vyjeveně kouknu na napsaný úkol. To už je vrchol, tak se přece nic nenaučím. S povzdechem otevřu učebnici a začnu se učit.

,,Neměl bys spát v posteli?" zatřepe mě někdo ramenem.

,,Já se učím nechej mě být" zamumlám.

,,To vidím" povzdechne si ten někdo a dál nic nevnímám.

Ráno jsem dole první a tak se pustím do přípravy snídaně jak jsem byl zvyklí doma.

,,To je příjemné, když někdo to dělá za mě, ale utíkej si sednout já to dodělám." Usměje se Akio a hbitě dodělává snídani.

,,Jej mami ty jsi si pohnula" udiveně vejde do kuchyně Ron.

,,To není moje zásluha, ale Tomova a sedni za chvíli to bude." Řekne Akio a na stůl dává talíře.

Do kuchyně vejdou postupně všichni. Uprostřed snídaně se rozproudí živí hovor. I když se mě do něj několikrát pokouší zatáhnout. Marně příliš se soustředím na úkol, který jsem si dal a mám moc práce, abych své myšlenky utajil.

Po očku sleduji ospalého Cedrika, který se snaží nezívat. Asi zase celou noc prohádal nebo provolal. Povzdechnu si, proč mu to tolik musí slušet.

,,To by mě zajímalo na co myslíš" ozve se Elie a tím na mě strhne pozornost.

,,Když umíte číst myšlenky, proč si to nepřečtete?" zeptám se naštvaně, že mě přistihly.

,,Kdyby to šlo tak to udělám. Bohužel umíš se blokovat" povzdechne si Elie.

,,To je dobře" utrousím a odnesu talíř.

V duchu se raduji, že neohrozím nikoho jiného. V pokoji si zabalím i stříbrné dýky. Nevím odkud je mám, vím jen, že se objeví tam kde se zrovna nacházím.

Dám je do batohu tak, abych je mohl kdykoliv bez obtíží vytáhnout. Seběhnu dolů, kde mě čeká Kylle.

,,Tak pojď ujede nám autobus." Řekne Kylle, když mě uvidí a odtrhne se od Hira.

,,Já jsem myslel, že tu chceš strávit život" poznamenám s pozvednutým obočím.

,,A netrávím ho tu snad náhodou?" zeptá se zmateně Kylle.

,,Já myslel, že ho trávíš přilepený na Hirovy" podrbu se zmateně ve vlasech.

Kylle mě žduchne a skouší srazit k zemi.

,,Jsi strašný pako" oznámí mi Kylle novinku.

,,Děkuji já myslel, že si toho nikdo nevšiml" rozesměji se.

Kylle jen zavrtí hlavou a povzdechne si.

,,Je vidět, že do naší rodinky patříš" usměje se a nastoupí do autobusu.

Cesta do školy stejně jako vyučování se mi zdá nekonečné. Zvlášť, když mě o druhé přestávce začne otravovat ta namyšlená, šedá kráva. Nakonec ji odpálkuji tím, že ji řeknu že jsem na kluky. Jak jinak si vysvětlit, že mým osudem je kluk, že.

Cestou ze školy se pokouším vymyslet jak nenápadně zmizet. Příležitost se naskytne, když se objeví Hiro a začne si dobírat Kyllea.

Nenápadně zabočím do ulice, kudy jsme šli včera a zastavím před domem. Jde s něho větší hrůza než včera. Zhluboka se nadechnu a vstoupím. Dveře, které jsem nechal otevřené se za mnou zabouchnou.

Nepřekvapí mě to, odolám pokušení se k nim vrhnout a zkusit je otevřít vím, že to je zbytečné. Místo toho začnu provokovat.

,,Taky by jste se mohli naučit něco jiného než ty otřepané triky" promluvím trochu pobaveně.

Kolem mě proletí dvě dýky a zabodnou se za mnou do dveří. Jsem klidný, kdyby mě chtěli trefit jsem dávno mrtvý. Nejspíš chtějí odhadnout mé síly.

,,No páni divné netušil jsem že máte hravou náladu" pronesu udiveně s trochou posměchu, přejdu k jedné dýce vytáhnu ji a mrsku směrem, kde cítím největší zlo.

Bolestné zakvílení mě ujistí, že jsem se trefil. V dalším okamžiku se vrhnu bokem. Na místo, kde jsem stál se zabodne sekera. Odhodím batoh, aby se mi líp uhýbalo a skočím za dřevěný sloup. Ten se v dalším momentě promění v jehelníček pro dýky, nože, sekery a další ostré zbraně. Z toho usoudím, že je jich víc.

V prasklém zaprášeném zrcadle hned jednoho spatřím.

Vychrtlá postava na krátkých nohách, shrbenou postavou tak, že rukama klátí kousek nad zemí. Tlama prodloužená do čumáků, plná ostrých zubů ze kterých kapou sliny. Malé pichlavé oči a dlouhé uši jako u osla.

V boční chodbě spatřím další mihnutí.

,Tak to už máme dva´pomyslím si. Znovu se podívám na toho prvního a všimnu si něčeho podivného. Mezi očima a na krku je stříbrný bod.

>Tak jsi si všiml. Musíš je zranit v tom bodě, mimo jsou nezranitelní< ozve se mi v hlavě hlas.

,,Ty jsi geniální na to bych nepřišel můžeš mi říct čím asi?" zavrčím a kouknu na druhou stranu místnosti, kde je batoh s dýkami.

> Ty jsi blbec jen ten totiž může zahodit zbraně< zavrčí hlas.

Za dalšími dveřmi uvidím ducha holčičky co volal o pomoc. Ta se usměje, pořádně se rozhlédne a pošle mu dvě dýky. Potom zmizí. Obratně je chytím a v zrcadle zkontroluji polohu démona. Vyskočím a bez míření, jen s toužebným přáním ať se trefím, naslepo hodím dýkou. Kupodivu se trefím do krku, i když jen okrajově.

> Máš blbou mušku ten bod na čele byl jistější< uchechtne se hlas.

,,Ty jsi mi nějak inteligentní. Dělám to poprvé divím se, že jsem se vůbec trefil" zavrčím a doplazím se k umírajícímu démonovy. Druhou dýku mu zabořím do čela. Démon se začne vypařovat v temném oparu dýmu.

>Zadrž dech, nebo se dostane do tebe< varuje hlas.

Obrátím oči v sloup a dusím se. Za okamžik na zem spadnou dýky, které se rozpadnou. Nemám čas se plazit k batohu a tak popadnu pár dýk ze sloupu. Právě včas. Jen s obtížemi se vyhnu obrovské sekyře. Myslím, že jsem si pěkně zavařil. Koutkem oka zahlédnu pohyb uskočím a ohlédnu se. Nic je moc rychlí.připravím si jednu dýku do ruky na hození, je mi jasné, že musím zareagovat ve zlomku vteřiny.

Zachytím pohyb. Otočím se a automaticky hledám stříbrný bod. Tam je. Házím a černý kouř mě prozradí, že jsem se trefil.

Upoutá mě hluk ze shora. Vzhlédnu a uskočím těsně vedle mě se zaboří do podlahy sekera.

,,Není to poněkud jednotvárné?" pokusím se o černý humor.

V tom se na mě vrhnou tři z různých stran. Po zádech mi začne stékat studený pot. Skočím do strany, kde nikdo není.

,,Kruci kolik těch bestií tu je" zanadávám a zasténám jak se švihnu do ramene.

> Osm. I s těmi co jsi zničil. Znáš tu dívku?< pro jede mi před očima drobná tmavovlasá dívka.

,,To je Emma chodí s Fedrákem" zaskučím.

Jak jsem chtěl původně vypadnout je mi jasné, že nemůžu. Nikdy bych si neodpustil, kdyby zemřela.

Vrhnu se do boje s novým odhodláním a po víc jak půlhodině se mi podaří jednoho vážně zranit. Já si na oplátku odnesu roztrženou ruku.

Podaří se mi zmizet za dveřmi. Duch dívky mě dovede do sklepení. Všude je samá krev. A hrobové tich jo prosycené kvílením umučených. V jedněch dveřích najdu poslední živou. Emmu.

Vysvobodím ji z pout a běžím za duchem. Emmu vleču za sebou. Holčička mi ukáže jedny dveře.

,,Sem se neodváží" poví a otevře je. Strčím tam Emmu a zabouchnu je.

Rozběhnu se zpátky a cestou zničím jednoho z démonů. Vrátím se do haly, kde jsem nechal tašku. Ani se nehnula. Překvapilo mě to myslel jsem, že ji při nejlepším někam odnesou. V zádech ucítím pohled a skočím za nejbližší sloup. Ten se otřese pod nárazem.

,,Takže ty jsi démono-bijec ano? Jak to, že o tobě nevíme a kde máš ty potvory co s tebou stále musí chodit? Jak se vůbec jmenuješ?" ptá se divný hlas.

,,Nezdvořáku, když se ptáš na jméno tak se musíš sám představit a o tom dalším netuším. Protože nic takového nemám nebo si to myslím." Zachrčím a skočím stranou. Sloup se rozletí v tisící maličkých kousků.

,,Máš dobré reflexi to se musí nechat" poznamená hlas obdivně.

Odfrknu si a okem zahlednu zraněného démona, kterého hned zničím.

,,To od tebe nebylo hezké. Zničil jsi mi čtyři poskoky. Ale nevadí aspoň bude větší zábava" zavrčí hlas.

V dalším momentě jsem přišpendlen dýkou, která mě projela ramenem, k podlaze.

>Tak to jsem zvědaví jak se z toho dostaneš< ozve se hlas v hlavě.

,,A co takhle pomoct chytráku" zavrčím a s pohledem, plným strachu, sleduji tři démony, jak se ke mně blíží.

> Promiň jsme na cestě, ale tak brzo tam nebudeme. Snaž se vydržet co nejdéle jasné?< zeptá se hlas.

,,Tak nevím co kecáš pitomče" zavrčím. Právě mi vzal poslední naději. Právě, když si myslím, že nastala poslední hodinka, rozletí se dveře a démona, co byl ke mně nejblíže, odhodí světelná koule.