Pán šelem XXXI

"Dobrý den," přivítá nás Chemik. Kdo by čekal někoho vyšinutého či podobného měl by smůlu. Je to normální chlap, až na to, že ho uhranuli vzorce, jedy, protijedy a toxiny. Někdy i mutace, když se s nimi setká, i když aktivně je nehledá na Yukim se nejednou vyřádil. Byl z jeho krve v sedmém nebi, teprve pak mně vysvětlil, že má v krvi to, co nikde jinde neviděl. A taky má zálibu v pěkně nebezpečných potvorách, asi jako Yuki, v kleci zahlédnu kobru královskou a o kousek dál štíry. Jestli na něco nepřijde on tak asi nikdo.

"Ahoj chemiku, potřebuji pomoct, můžeš dešifrovat tyhle jedy a udělat protijed?" podá mu Yuki stoh papírů. Chemik se na to podívá.

"Bude to chvilku trvat," poznamená a zavede nás dovnitř. Všude jsou police s baňkami a sklenicemi různobarevných látek, nic bych za to nedal, že to jsou jedy.

"Tušil jsem to, prosím tě pohni si, jde o mého partnera," požádá ho Yuki.

"Uvidíme…" odpoví chemik a ponoří se do vzorců, které zapisuje do blogu, co chvíli něco škrkne nebo opraví. Jen nad tímhle sedí až dlouho do noci než se ozve.

"Myslím, že jsem už na něco přišel, podej mi ruku," houkne na Yukiho. Ten mu ji bez řečí podá a zvědavě čeká. Chemik mu odebere krev, podle mě zbytečně moc a zamíří do vedlejší místnosti.

"Můžeš si jít zatím lehnout, skončím testy až zítra ráno," houkne přes rameno a zmizí v místnosti. Yuki ani moc neprotestuje, dovede mě do rohu, kde jsou dvě postele a jednu rovnou obsadí. Jen co si lehne usne. Bez řečí následuji jeho příkladu.

Když se ráno vzbudím, chemik sedí u stolu a pije kafe. Nejspíš čeká až se vzbudíme. Posadím se a podívám se na Yukiho. V tu ránu skoro vyprsknu smíchy. Ještě spí, a zatímco se večer přikryl dekou, teď má na sobě různobarevné kožešiny, které se zvedá ve svém vlastním rytmu, jak dýchají. Jednoduše řečeno, polehali si na něho zvířata, aby byl v teple.

"Vstávej, ospalče," drcnu do bratra a blesku rychle uhnu před ostrými zoubky některé z kožešin. Yuki na mě zamžourá a začne ze sebe zdělávat jednotlivé kožešiny, protože nepochopili jednoduchý pokyn, aby slezli.

"To je dost, dáte si kafe?" podívá se na nás Chemik.

"Jestli můžu požádat tak čaj bez chemie," zívne Yuki a posadí se. Vzápětí mu veverky začnou nosit oříšky, jako správný bratr se o ně se mnou podělí.

"Dobře," kývne chemik a za chvíli máme hotové čaje.

"Díky, odkdy tu máš takoví zvěřinec?" zeptá se Yuki Chemika, tohle u něho zřejmě nikdy neviděl.

"V poslední době jsem si je nějak oblíbil, tak se mi to tu nahromadilo. No… přejdu k věci. Ten protijed jsem nakonec našel. Je to zvláštní, ale jediné, co reaguje pozitivně je tvá krev Yuki," vysvětlí Chemik.

"To myslíš vážně?"vyprskne Yuki překvapením čaj. Tohle by mě asi nemělo překvapit, že.

"Ano, musí se jí napít," vysvětluje Chemik.

"To se mu nebude líbit," pronese prorocky, zachmuřený Yuki. Musím s ním souhlasit.

"Jediné plus je to, že protijed mám přímo u sebe," pokusí se Yuki o suchý humor.

"Jo to se hodí," pousměje se Chemik.

"Díky, Chemiku, máš to u mě," potřese mu Yuki rukou.

"Rádo se stalo," potře se si s Yukim.

"Ricku půjdeme, už se na něho těším," vyběhne z domku. Rychle se rozloučím s Chemikem a spěchám za Yukim, přitom šlápnu na ocas krokodýlovi, který se proti mně vymrští. Yuki se jen zasměje a začne se s tou potvorou mazlit. Mám dost. Rychle nasednu do auta, a když nastoupí Yuki, vyrazíme domů.

"Ricku, doktorovi neřekneme, že máme protijed, nechci být pokusné morče. Elimu ho dám až doma," promluví na mě Yuki zamyšleně.

"Vlastně jsem ti chtěl navrhnout to samé," podívám se úskokem na Yukiho, který sedí vedle mě.

"Nedovedu si představit, co by dělali zvířata, kdybych byl zavřený v nějaké laboratoři," zabručí Yuki.

"Zřejmě by zešíleli, nebo by tu laboratoř obrátili na prach, jen aby tě z ní dostali," podám mu dvě pravděpodobné verze.

"Už si to dovedu představit," zašklebí se na mě.

"A co by teprve dělal Elii… beztak, až se uzdraví, bude to s ním k nevydržení, už teď je pořád v nějakém maléru a to kolikrát víc půl dne prospí," povzdechnu si.

"Chí. Zvířata se aspoň nebudou nudit a je na čase, aby začal aspoň trochu řádit. Vzpomínáš si na mě," pousměje se.

"To mi ani nepřipomínej," zašklebím se, když si na to vzpomenu.

"To jsem vyváděl tak moc?" podívá se na mě udiveně.

"To myslíš vážně? Byl jsi jak utržený ze řetězu!" tedy pokud jsem nepoužil slabý výraz.

"Snad to nebylo tak špatné. Určitě jsem tak moc nevyváděl, až sem tam na nějaký útěk," brání se zaraženě.

"Jasně, sem tam nějaký útěk… Možná, kdybychom tě v polovině případů nenašli mezi smrtelně nebezpečnými zvířaty, tak by to tak strašný nebylo," ujistím ho. V životě nezapomenu na Indii, kde jsme ho našli mezi tygřaty, jak tam spí. Tygřice byla sakra agresivní!

"Vždyť se všichni chovali tak krotce," zamrká udiveně.

"To vykládej mámě, málem zešílela, když tě tak viděla, zvlášť když jsi spal. Vždyť jsi vypadal jako bys byl už mrtvý," protočím oči.

"Myslíš, že máma ví, že mám v pokoji jedovatá zvířata? Vidíš, musím se zastavit pro Georga," vzpomene si. Radši se neptám, kdo to je, beztak nějaká potvora.

"Jestli to nevěděla, tak teď určitě…" utrousím klidně.

"Jak to myslíš?" zarazí se Yuki. Někdy je natvrdlý.

"Přemýšlej, naše starostlivá maminka si určitě všimla, že jsme pryč a protože je tak hodná, tak se ti šla postarat o psy," nadhodím mu teorii.

"Já jim řekl, aby se chovali slušně, a o koťata se starají Alex s Driuem," ozve se zaraženě.

"No můžeš doufat, že si toho nevšimne, nebo aspoň nebude vyvádět," povzdechnu si.

"Myslím, že ne. Zastav na chvíli," zarazí mě, když jedeme kolem stanice, poslechnu ho a zaparkuji u ní. Yuki zmizí uvnitř a za chvíli se vrátí s pavoukem na rameni. Co jsem říkal? Vsadím se, že tohle je George. Jakmile Yuki nastoupí, rozjedu se do nemocnice. Zastavím u ní a nechám ho jít samotného.

Vyskočím z auta a jdu za doktorem.

"Dobře, že jdete, našel jste něco?" zeptá se mě s nadějí.

"Ne, ani on si nevěděl rady," smutně zakroutím hlavou. Hrát jsem se naučil dokonale.

"Myslel jsem si to," kývne a jde se mnou za Elainem na pokoj. Přijdu k němu a pohladím ho.

"Miláčku, už půjdeme domů," usměji se na něho. Vypadá hodně unaveně. Jen přikývne.

"Od chvíle, co jste odešel, neřekl ani slovo, úplně nás ignoroval," informuje mě doktor.

"Já vím, to co prožil, není jednoduché," políbím Elaina a vezmu ho do náruče. hned se ke mně přitulí a zavře oči. vlkům se očividně také ulevilo.

"Nějaké rady?" otočím se na doktora.

"Nejsem si jistý, zatím nechte všechno jak to je. Nedávejte žádné jiné léky, aniž byste se poradili. Nic by se nemělo zhoršit, pokud se jedy v jeho těle nerozruší," informuje mě doktor.

"Dobře a léky na astma?" zeptám se.

"Zatím je vysaďte, dejte mu je jen v případě, že by dostal záchvat. Nemůžu si být jistý, jestli by i ty nemohli uškodit," zamračí se po chvilce přemýšlení.

"Dobře, to bude mít radost, nesnáší je," povzdechnu si. Ani si radši nepředstavuji, jak bude vyvádět, až mu řeknu protijed.

"Evidentně nesnáší všechno od léků až po nemocnice," informuje mě doktor.

"To je mi jasné," uchichtnu se, " v pátek přijedete?" zeptám se ho.

"Ano, počítejte s tím," přikývne doktor. Bezva můžu mu podstrčit kotě.

"Dobře, tak děkujeme, doktore," rozloučím se s ním a jdu s Elainem v náručí a s vlky k autu. Jen co mě Rick zahlídne, vyskočí a otevře mi dveře, napřed pustím vlky a pak nasednu i s Elainem.

"Tak, co?" zeptá se zvědavě.

"Máme vysadit i léky na astma, jinak v pátek se můžeme těšit na návštěvu," pousměji se a hýčkám Elaina.

"No bezva, tak jedem rovnou domů. Nebo chceš ještě někde zastavit?" zeptá se mě Rick.

"Nijak zvlášť," zavrtím hlavou.

"Konečně odtama jedeme pryč," protáhne se s úsměvem Elain a já si myslel, že spí!

"Co ti tam tak vadilo?" zeptám se nechápavě, i když to tuším.

"Nesnáším nemocnice, už ze zvyku. Táta byl chirurg a matka laborantka… vždycky byli cítit tím odporným pachem nemocnice," ušklíbne se.

"To ledacos vysvětluje. Mimochodem, máme protijed," oznámím mu vážně.

"Vážně?" překvapeně zamrká.

"Jo, ale nebude se ti to líbit. Rovnou ti říkám, že to do tebe nacpu, i kdybych tě měl přivázat," informuji ho.

"Co to je," zvážní a podívá se na mě. Nehodlám mu lhát.

"Moje krev," odpovím mu. Zbledne jako papír a zůstane na mě zírat.

"Neboj, nebude to tak strašné," chlácholím ho.

"Nikdy," zavrtí hlavou, když se trochu vzpamatuje.

"To se uvidí, budeš to chtít ve sklínce nebo od zdroje?" zeptám se klidně.

"Nijak," zavrtí hlavou.

"Takže od zdroje, dobře," kývnu chápavě.

"Upozorňuji tě, že mě k tomu nedonutíš," varuje mě tiše.

"To se uvidí, miláčku. Možná mě budeš nenávidět, ale dostaneš ho," nenechám se vyvést z klidu. Hodí po mě nesouhlasný pohled a zadívá se z okna. Víc neřekne ani popel. Nejspíš bude tichá domácnost.

"Vystupovat, jsme doma," oznámí nám Rick a zastaví. Vezmu Elaina do náručí a cestou se zastavím pro sklenici a nůž, pak zamířím do pokoje s Rickem v patách.

"Tak jak, Elii?" obrátím se na přítele.

"Nijak už jsem ti to řekl," odsekne Elain. Nehádám se, trochu se říznu a nechám krev stéct do sklenice, kterou mu podám.

"Ani omylem," pevně semkne rty k sobě.

"Ricku, podrž to prosím," podám mu sklenici a otočím se k Elainovi, který vycouvá až ke stěně. Nepomůže mu to, během vteřiny ho chytnu a hodím na postel, kde mu zkroutím ruce za záda a koleny ho zablokuji, aby nemohl utéct. Vezmu si od Ricka sklenici a dám ji k Elainovým rtům. Snaží se mi vykroutit a co nejvíc se odtáhnout.

"Počkej, podržím ti ho, ať mu můžeš otevřít pusu.

"Stiskni ho kousek nad čelistí, pod uchem, to pomůže," poradím mu a Rick to udělá, jakmile Elain otevře pusu, vliji mu krev do pusy a silou mu ji zavřu.

"Polkni," nařídím mu. Chvíli se cuká, ale nakonec ji s odporem polkne.

"Vidíš, ani to nebolelo," políbím ho a pustím ho. Elain se ode mě naštvaně odtáhne, vstane a vyběhne z pokoje, za sebou efektivně třískne dveřmi. Nejspíš se mnou nebude mluvit. Nic si z toho nedělám, vykloním se z okna a hvízdnu.

"Teď ho chvíli nechám, ať vychladne, dají na něj pozor," povzdechnu si.

"Aspoň jsme to do něj dostali," povzbudí mě Rick.

"Jo, už bude v pořádku, doufám, že se zmíní i astma," zadoufám. Přejdu k akváriu a pohladím Doru, kousek od Aishy postavím Georgeho, abych viděl, jestli se jí bude líbit.

"Já myslím, že by mělo, když říkal doktor, že se zhoršil jeho celkový zdravotní stav, tak by se měl celkově i zlepšit, ne? Včetně astma," zapřemýšlí Rick. Usměji se.

"Doufám v to. Myslím, že už se trochu uklidnil, tak za ním půjdu," usměji se.

"Fajn, tak zatím," mávne mi a jde nejspíš za svýma. Já vyběhnu z domu a podle instrukcí najdu Elaina.

"Pojď domů, miláčku," obejmu ho. Odtáhne se ode mě, ale poslechne mě.

"Je mi to líto, ale jiná možnost nebyla," hájím se. Podívá se po mně a mlčí.

"Věř mi, kdyby byla, použil bych tu, ale nebyla," zkusím to znovu. Elain mě ani neposlouchá. Zkusmo mu dám ruku kolem ramen. Zrychlí, aby ji setřásl, vběhne do domu a dveřmi mi třískne před nosem.

Povzdechnu si a otevřu si dveře, kterými vejdu. Elain mě celý den ignoruje, i když se snažím mu to vynahradit. Nakonec se urazím a házím po Elainovi naštvané pohledy, zatím, co se bratříček baví přímo královsky. A nejen on, co chvíli zahlédnu vlky, jak se smějí. Elain je k večeru zavolá a vyrazí s nimi k lesu. Zvětřím příležitost a hrnu se za ním, u lesa ho zastavím.

"Tak, teď mi řekni, co ti vadí," zeptám se ho vážně.

"To co jsi mě donutil udělat, je normální zvěrstvo a zvrhlost," zaječí na mě a obrátí se ke mně zády. Aspoň že už mluví.

"Bohužel, naprosto nutné, jinak bys zemřel a to bych nepřežil, miláčku. Měli by se zmírnit nebo úplně zmizet veškeré příznaky otravy a zmírnit astma. Kdybys potřeboval další, jsem ti k dispozici," pokusím se o humor. Elain to tak, ale nevezme, otočí se ke mně a rovnou mi jednu vrazí, až sletím na zem. Ten má, ale ránu, mnu si tvář.

"Vypadám snad, že chci ještě?" zaječí Elain.

"Cítíš se aspoň líp? Mě to taky nebylo příjemné, ale zachrání tě to," vyhnu se otázce. Chvíli ještě nade mnou naštvaně postává, než se uklidní a klekne si ke mně.

"Promiň, je mi líp," opatrně mě pohladí po tváři. Obejmu ho.

"To jsem rád a s tou dávkou jsem to myslel vážně," mrknutím píchnu do vosího hnízda. Odstrčí mě a jen stěží se ovládá, aby se znovu nezačal vztekat.

"Ticho, aspoň teď už o tom nechci ani slyšet," poručí mi. Usměji se.

"Unavíme vlky?" zvednu pár haluzí.

"Jasně," usměje se elain a pár si ode mě vezme. Jeden rovnou hodím a pěkně daleko. Elain se ke mně přidá a za chvilku jim házíme klacky za běhu. Přestaneme, až sebou vlci na protest švihnou na zem a za dalším klackem jen otočí hlavu.

"Vypadá to, že teď můžeš házet klacky leda tak mě," rozesměje se Elain.

"A umíš přinášet?" zauvažuji nad tou nabídkou.

"V zubech?" vycení na mě své zoubky.

"To by nehrozilo,," povalím ho a začnu ho líbat. Elain mi obtočí ruce kolem krku a přidá se k polibku.