Sedím v šatně na okně a koukám se ven. Čekám na čtveřici vítečníku, se kterými mám schůzku. Zdrhnout se neodvažuji.

"To nejdeš domů nebo co?" stoupne si ke mně Don.

"Ne," odpovím a dál se dívám z okna.

"Tak to tedy jdeš,"

Tak jsem tu zase. Sedím u své zástupkyně, která mě pravidelně tahá z průšvihů u soudu, kde čelím hromadným obviněním. Kousek ode mě sedí rodiče těch kluků, co mě přepadli a případně se svými právníky. Vedle mě mamka a drží se za hlavu.

Zástupkyně

"Ricku, ne aby ses zase pral. Sem jdeš poprvé, tak na to pamatuj," napomíná mě máma jako malého kluka.

Ušklíbnu se. Moc dobře ví, že, když vypadám jinak, musím si vydobýt své místo. Už dávno nejsem