Zatraceně, už se na to vykašlu, ´ vrčím a hledím na prázdnou stránku sešitu. Vím je to staromódní, ale počítačům prostě nevěřím. Napřed si to napíšu na papír a pak do počítače tak mám i krytí kdyby někdo chtěl moje dílo vydávat jako své. I když neví, kdo by se namáhal, to, že jsem vydal

"Dobré ráno mami," seběhnu do jídelny a posadím se za stůl. Je tam už i brácha, který ospale kouká na talíř. Vypadá k pomilování, kdybych měl tu odvahu, vezmu ho do náruče a odnesu do svého pokoje, kde se s ním pomiluji, ale to nemohu. Je to můj bratr a tak své city musím

Proletím školními dveřmi a rychle se přezuji. Tomu říkám zpoždění, je skoro dvanáct hodin a já jdu do školy, která nám končí za půl hodiny. Táta mi sice řekl, že by mi tu hodinu omluvil, ale chtěl jsem vidět jeho. Bůh ví, co zase vyváděl, když ho nemám na dohled, dělá samé lotroviny.

Bez

III

"Co mi chceš vysvětlovat? O tom kocourovi už vím, došlo mi to po tom, co jsem odešel od vás. Ani ses neobtěžoval se mi představit Nicholasi Laugharte a přitom, ty jsi mé celou dobu věděl. A mohl jsi mi říct rovnou, že s tím kocourem chodíš! A já pitomec jsem ti chtěl dát šanci!" trhá sebou.

"Když víš, že ten kocour je vlastně

II

Zmateně se za ním dívám a pak dokonce za ním zavolám. Jistě mě slyšel, ale ignoroval mě. Svěsím hlavu a mlčky přemýšlím, co jsem řekl, že se tak naštval. Pak si všimnu knížek, které tam nechal a vypadlé občanky. Vezmu mu to s úmyslem, že to vrátím. S pocitem viny se podívám na bankovku a jen nerad s ní zaplatím. Bohužel, peníze z brigády

II -_-"

V sobotu mě máma vzbudí časně.

"To hoří?" zeptám se a zavrtám se ještě hloub do vyhřátých peřin. Vůbec se mi nechce z vyhřátého pelíšku.

"Ne, ale je stěhovací den," ozve se Alexův pobavený hlas.

Polekaně vystřelím z postele a vzápětí, jak si uvědomím, že na sobě nemám ani nitku, zahučím zpátky s obličejem

Vyjdu na střechu a doufám, že tam budu sám, že si odpočinu od věčného posměchu ve třídě. Jen co otevřu dveře, znovu je zavřu. Stojí tam kluk. Tedy lépe řečeno Alex. Prima kluk, většinou se mě zastane, a to je právě to co mě vadí, ale kdybych se začal bránit, mohl bych někomu ublížit. Většinou mi stačí pomyslet,

II

Vyučování proběhne v klidu. Házím dozadu pohledy a děkuji bohu, že je Adrián nevidí, co by si o mě pomyslel? Mezi prvními se vyhrnu ze třídy a počkám na Adriána před školou.

Konečně vyjde.

"Ahoj, tak jdeme?" přijdu k němu.

"Co? Kam?" ozve se zaskočeně.

"No přece na kávu se šlehačkou, včera jsme

Jdu po zasněženém chodníku a je mi smutno. Bratrovi se splnilo přání a já jsem zůstal sám jako kůl v plotě.

Vůbec nekoukám na cestu a tak není divu, že do někoho vrazím a ten dotyčný spadne na zem.

"Promiň, nekoukal jsem na cestu.

Zima 1999

Opatrně scházím po kamenném schodišti a snažím se, aby louč nezhasla. Stejně tak, aby nebylo vidět světlo. Sem dolů je zakázáno chodit.

Prý tu má král vzácného vězně. A určitě ho trápí hladem a žízní. Moc se o vězně nestarají, a když tak jen tak aby nezemřeli.

Už od schodů slyším řinčení