Prudce probudím Dona tím, že ho shodím z postele.

"Co se děje?" zeptá se a jen stěží rozlepí oči.

"Rick, utekl, měl jen džíny a triko jinak nic," odpovím mu. Don na

"Ricku!" otevře máma dveře a jde, podle kroků, do kuchyně. Jen se zavrtím a spím dál.

"Brácho, vstávej, jde se do školy!" zatře se mnou Don.

Zavrčím, to mě budí z tak nádherného snu? Pokusím se zase do něj znovu ponořit,

Bezhlavě se rozhlížím, doufám, že zachytím aspoň nějaký bod, kterého bych se držel. Nic jen barevná šmouha, která se postupně mění v čerň.

Bez

Další kop mě zasáhne do žeber. Skoro se prohnu bolestí, zlomil mi žebro, ale stejně nesmím dát najevo slabost. Další ráně uhnu a postavím se. Stoupnu si do základní ho postoje a jako zázrakem se uklidním, na mě je dost pomalý, ale ty železa, kterými

Na schodech kolem mě proletí brácha s dvěma taškami na ramenou, vypadá jako by se tam vracel. Zamračeně ho sleduji, než zmizí a vyjdu zbývající schody.

"Mami, kam šel Rick? Snad nejel…" nedopovím a podívám se na její

Druhá část

Každé ráno stejný budíček a stejná rozcvička, ale po dvou měsících už mi to nedělá problém, přestali se mi smát a jsem stejně rychlý jako oni. A o hodně víc vydržím. Za pět měsíců jsem se procvičil ke svým spolunocležníkům a začal cvičit se

Z letadla vyjdu do slunečného dne. Dojdu ke kanceláři přepravy, kde mám nachystané zavazadla včetně tašky se zbraněmi, otevřu ji a pečlivě přezkoumám zbraně. Nic nechybí.

Po shaolinském způsobu vřele poděkuji a vyrazím do ulic. Rozhrkaným autobusem dojedu

Dívám se, jak jde proti mně, nejspíš to myslel vážně. Doufal jsem, že ho ta rána složí, ale nestalo se tak. Chvíli se oťukáváme a pak to

Téměř hned sebou začnu mlátit, ať mě pustí, ale ruce mě místo toho přitisknou těsněji k sobě.

"Ale no tak, přestaň, vždyť ti nechci ublížit," zašeptá mi do ucha.

Neposlouchám ho, loktem se ostře oženu