II -_-"

V sobotu mě máma vzbudí časně.

"To hoří?" zeptám se a zavrtám se ještě hloub do vyhřátých peřin. Vůbec se mi nechce z vyhřátého pelíšku.

"Ne, ale je stěhovací den," ozve se Alexův pobavený hlas.

Polekaně vystřelím z postele a vzápětí, jak si uvědomím, že na sobě nemám ani nitku, zahučím zpátky s obličejem

Vyjdu na střechu a doufám, že tam budu sám, že si odpočinu od věčného posměchu ve třídě. Jen co otevřu dveře, znovu je zavřu. Stojí tam kluk. Tedy lépe řečeno Alex. Prima kluk, většinou se mě zastane, a to je právě to co mě vadí, ale kdybych se začal bránit, mohl bych někomu ublížit. Většinou mi stačí pomyslet,

II

Vyučování proběhne v klidu. Házím dozadu pohledy a děkuji bohu, že je Adrián nevidí, co by si o mě pomyslel? Mezi prvními se vyhrnu ze třídy a počkám na Adriána před školou.

Konečně vyjde.

"Ahoj, tak jdeme?" přijdu k němu.

"Co? Kam?" ozve se zaskočeně.

"No přece na kávu se šlehačkou, včera jsme

Jdu po zasněženém chodníku a je mi smutno. Bratrovi se splnilo přání a já jsem zůstal sám jako kůl v plotě.

Vůbec nekoukám na cestu a tak není divu, že do někoho vrazím a ten dotyčný spadne na zem.

"Promiň, nekoukal jsem na cestu.

Zima 1999

Opatrně scházím po kamenném schodišti a snažím se, aby louč nezhasla. Stejně tak, aby nebylo vidět světlo. Sem dolů je zakázáno chodit.

Prý tu má král vzácného vězně. A určitě ho trápí hladem a žízní. Moc se o vězně nestarají, a když tak jen tak aby nezemřeli.

Už od schodů slyším řinčení

III

,Takže si tu ruku přece jen zranil, ´ pomyslím si, když vstoupí do třídy s obvazem na ruce. Zapadne do své lavice a skrčí se v ní.

Kolem něj se vytvoří hlouček a všichni se vyptávají, co se mu stalo.

"Nemůžete ho nechat v klidu? Kdyby chtěl tak vám to řekne," zasáhnu ostře a odeženu je od jeho lavice. Odejdou s nafouklými tvářemi.

"Díky,"

II

Tahle bude na tři moc se omlouvám :(

Jedna stará legenda vypráví,

že když spatříš úplně první vločku, jak padá na zem,

splní ti přání.

Přání, které nosíš tajně v srdci a které

Tohle bude asi na tři díly >.<

Když dorazím do školy, neslyším nic jiného jen o nové skupině. Z jejich pištění, ječen se mi dělá zle. Ještě, že neví, kdo to zpívá, nemusel bych to přežít. Obloukem obejdu Ridericka a jeho partu a zapadnu do třídy a následně do lavice. Nevnímám hihňání holek a jejich rozplýváním se nad zpěvákem v

"Ty víš, co chci. Říct ti navždy sbohem," namířím na něj pistolí.

Dívám se do očí své lásky, která pro mě byla vším. Bylo mi jedno, že je nájemní vrah. Bylo mi jedno, že po něm jde podsvětí i policie. Já jsem k ní vlastně také patřil. Nikdy mi však nebylo jedno, že bych ho jednou mohl