II

"Tu máš snídani, mám dohlédnout, abys všechno snědl," položí mi hospodyně, o chvíli později, vrchovatě naložený tác na kolena.

Podívám se na tu hromadu.

,Z toho bychom žily asi týden, ´pomyslím si a statečně se pustím do jídla. Nesním ani čtvrtinu a už nemůžu.

Odstrčím tác.

"Pán poručil, že to

Strčím ruku do křoví a vylovím zajíce co mi tam utekl. Zabiji ho a přidám k ostatním. Po chvilce usoudím, že deset zajíců by nám na pár dní mohlo stačit a začnu se plížit zpátky. Cestou musím dávat pozor, aby mě nikdo neviděl, hlavně pán komu

Druhá část

Nebe ozáří blesk a já z vedlejšího pokoje slyší zděšený výkřik. Rychle přeběhnu pokoj a běžím k jeho. Má zamčeno. Ani se nenamáhám klepat a vyrazím dveře.

Rozhlédnu se po pokoji a nikde ho nevidím. Upoutá mě tichý nářek v rohu za dveřmi. Podívám se tam a uvidím schouleného Shina. Přejdu k němu a skloním se. Dotknu

¤ Kano moc děkuji za komentáře, které tu necháváš :-)

Naštvaně třísknu šuplíkem od stolu, následně dveřmi od skříně.

DRuhý díl... jak jinak? :D

Koutkem oka uvidím, jak se z lesa vyřídí obrovský černý vlk. Zkontroluje situaci a skočí na krk jednomu lapkovy. Rychlostí blesku mu prokousne hrdlo a skočí na druhého. Obrátím se a vidím, jak Ayumi vytahuje kuš a míří na vlka. Varovně hvízdnu, i když se mi zdá, že to Kaito zpozoroval.

V poslední vteřině

Nikdo neznal mé tajemství. Nikdo, ani Ayumi, moje sestra.

"No tak pojď. Tam v té vesnici si odpočineme," nadhodím si vak, který se s posledními kilometry

Druhý díl, taktéž 18+

Druhý den ve třídě si všimnu, že Akeno chybí. Při hlášení jeho jména učitel kývne, že o tom ví a začne vykládat novou látku.

Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že za to můžu já. Tak se u něho po škole stavím.

Zaklepu a

Sem můžou jen starší

"Musí to být kluk jasné Aiasho," řve na prvorodičku otec.

"Pane, prosím vás. Vaše paní má těžký porod. Počkejte na chodbě, tu nejste nic platný,"snaží se ho odvést sestřička.

Když se jí to po pěti minutách podaří,

Toulal jsem se po ulici, kde nikdo nebyl. Byl jsem rád, aspoň nikdo neviděl modřiny, které jsem nemohl skovat. Z nebe padal déšť, jakoby nebe se mnou soucítilo a snažil se spláchnout bolest, ale nepomáhalo to. Nic a nikdo mi nemohl pomoct. Aspoň

"Ty to myslíš vážně!" uslyším jekot, až v pokoji kde si právě dobaluji věci.

"To si myslíš, že jsem mluvil do větru?" odstřelím odpověď zpátky.

"Skutečně si myslíš, že po tom cos mi provedl nad tím jen tak mávnu rukou a budu dělat,